​

 FILMY 1960–2000 ​​​​

 

Poznámka: anotace zatím neprošly jazykovou korekturou. Pracujeme na nich průběžně a snažíme se je zveřejnit co nejdříve. Stanou se pak základem katalogu, který pro přehlídku chystáme. V něm dostanou potřebnou jazykovou péči. Za případné chyby se omlouváme.

​

60. LÉTA

 

Tváří v tvář

Licem u lice 

drama

Jugoslávie 1963, délka: 81 min

režie: Branko Bauer

scénář: Bogdan Jovanović

Kamera: Branko Blažina

Střih: Blaženka Jančik

Hudba: Branimir Skalac

Hrají: Ilija Džuvalekovski, Husejn Čokić, Vladimir Popović, Tomanija Đurićko,

Nevenka Benković, Drago Mitrović, Uglješa Koladinović, Milan Srdoc,

Boris Dvornik a další

České titulky: Petr Michálek

​

Na stranické schůzi je dusno. Padají obvinění, hlasuje se o vyloučení ze strany.

​

V malém stavebním podniku je překvapivě a narychlo samotným ředitelem svolána schůze dělnické rady. Ústředním bodem setkání je „Případ Milun Koprivica“. Muž ve středních letech, s minulostí partyzána, poctivého komunisty a vynikajícího pracovníka čelí podezření, že je autorem anonymního dopisu Ústednímu výboru, plného pomluv o hospodaření podniku a údajné pasivitě dělnické rady vůči vedení. Pomluv? Milun Koprivica popírá, že by dopis napsal, ale zároveň prohlašuje, že souhlasí s každým jeho slovem.

Už dlouhou dobu jsou známy konflikty mezi Koprivicou a ředitelem podniku Čumićem. Oba muži spolu prožili léta přátelství utužená těžkými podmínkami partyzánského boje. Nyní stojí proti sobě a mezi nimi jsou členové dělnické rady závodu, lidé žijící na jednom místě, prožívající různé vztahy přátelské, milostné i rodinné. A tato schůze má rozhodnout o vině a trestu jednoho z nich.

Je navrženo vyloučení z komunistické strany – pro čestného komunistického funkcionáře s partyzánskou minulostí, který své práci obětoval i osobní štěstí, zjevně nesmírná morální potupa.

Avšak Koprivica ještě před hlasováním odevzdává sám stranickou knížku a ze schůze odchází.

Už tak napjatá situace kulminuje – zpočátku jen na hodinu plánovaná schůze se protáhne až do rána, přičemž postupně vychází najevo odpovědi na palčivé otázky: Je Milun Koprivica skutečně vinen? Napsal ten dopis? Je ten dopis jen snůškou pomluv, nebo je v něm pravda? A je-li v něm pravda, kdo je tedy skutečným viníkem?

Během schůze, která nakonec rozhoduje nejen o jednom člověku, se obnažují charaktery, vzájemné sympatie i antipatie a motivace zúčastněných. Aby došlo k odhalení podstaty problému a k naději na jeho řešení, musí všichni jednotlivci překonat svou pasivitu, své pohodlí a léta vnucovanou konformitu a promluvit jako kolektiv o věcech, o nichž se na schůzích dosud mlčelo.

V jugoslávské kinematografii orientované převážně na populární žánry s důrazem na válečnou tématiku bylo drama Branko Bauera překvapením. Termín „první (pravý) politický film“, jak byl snímek Tváří v tvář ve své době označován, je však nutno brát s rezervou.

Prvním filmem, který se kriticky vyrovnával s politickými problémy země byla satira Ciguli Miuli (r. B. Marjanović, 1952), která však byla zakázána až do roku 1977. V trezoru (v Jugoslávii se ujal termín „bunkr“) se ocitly i některé filmy, jejichž motivy nekonvenovaly se směřováním země po roztržce Tita se Stalinem.

Od té doby se filmoví tvůrci Jugoslávie politickým tématům vyhýbali. Připomeňme, že v kinematografiích jiných komunistických zemí již tehdy existovaly „účtující“ filmy, přičemž jako obraz dobové společnosti se volila i prostředí pracovních kolektivů – například v polském Člověku na kolejích (r. A. Munk, 1956) nebo v československém filmu Zde jsou lvi (r. V. Krška, 1958). V jugoslávské kinematografii šlo o neznámou pevninu.

Úděl filmu Tváří v tvář byl nejistý, byť konvenoval s tezemi Titova projevu o škodlivosti byrokracie předneseném o rok dříve ve Splitu. Některé teze a otázky zanesené do příběhu působily až příliš odvážně a provokativně. Pro jistotu v titulcích nebylo uvedeno jméno „politicky nespolehlivého“ spoluscénáristy Krešo Golika.

Na festivalu v Pule oznámil Tito Bauerovi, že má k filmu jen jednu námitku: „Měl být ještě ostřejší!“ Tím se obavy o osud filmu rozplynuly. Titovo přání pak splnila řada dalších jugoslávských politickokritických filmů šedesátých let, jimž Tváří v tvář vydláždil cestu. Film nakonec v Pule získal hlavní cenu, cenu diváků a cenu za nejlepší režii.

O rok později byl film uveden v soutěži karlovarského festivalu. Na něm získal hlavní cenu snímek Obžalovaný (r. J. Kadár, E. Klos, 1964). Tak se ocitly vedle sebe dva filmy komunistických zemí, které stály na počátku politicky kritické linie kinematografií Jugoslávie a ČSR, oba navíc s posvěcením nejvyšších stranických míst. Tím ale podobnost nekončí. Je až pozoruhodné, jak jsou si oba znamenité filmy blízké svou zápletkou, některými motivy i odvážným a optimistickým vyzněním. Máte-li tu možnost, vřele doporučuji oba snímky porovnat.

U obou také dobová kritika srovnávala (Bauer později připustil přímou inspiraci) s klasickým americkým filmem Sidneye Lumeta 12 rozhněvaných mužů (12 Angry Men, 1957). Je-li základem Lumetova filmu opatrná kritika mccarhismu postavená na modelové situaci rozhodování poroty o kriminálním zločinu (původní scénář Bernarda Rosea byl pro televizní hru z roku 1954) a děj Obžalovaného pro jistotu datován rokem 1954, Bauerově filmu nelze upřít, že se nevyhýbá konfrontaci s tehdejšími problémy jugoslávského samosprávného socialismu napřímo.

Nabízí ale mnohem více než pohled na dobové politické otázky. Tváří v tvář je především apoteózou odvahy jednotlivce čelit v souladu se svým svědomím pasivitě a oportunismu svého okolí i za cenu ztráty společenského uznání a osobního štěstí. Zároveň se film úspěšně vyhýbá tezovitosti, díky skvěle vystavěnému scénáři jsou povahově rozliční aktéři vykresleni lidsky přesvědčivě. Vyprávěcí styl, používající modernistické postupy, je velmi dynamický a s pozoruhodnou lehkostí přechází od prezentace niterných myšlenek jednotlivců přes jemně nastíněné vztahy mezi postavami až po proměny v chování kolektivu jako celku.

V kulisách zdánlivě ještě nedokončeného, ale už ošuntělého prostředí závodu a jeho okolí se odvíjí děj jednoho společenství, jež pozapomnělo na své dřívější ideály a prochází obtížnou a nejistou cestou k jejich obnově. Díky přesvědčivosti, s níž je tato cesta zobrazena, si film Tváří v tvář uchoval svou působivost dodnes. Ke kladům filmu je nutno přičíst i pro Bauera typické znamenité vedení herců v čele s Ilijou Džuvalekovskim a Ilijou Ivezičem v hlavních rolíc

 

(zpět na program) (nahoru)

 

Bříza

Breza

drama

Jugoslávie 1967, délka: 88 min

režie: Ante Babaja

scénář: Ante Babaja, Slavko Kolar, Božidar Violić

Kamera: Tomislav Pinter

Střih: Lida Braniš

Hudba: Anđelko Klobučar

Hrají: Manca Košir, Velimir Živojinović, Fabijan Šovagović, Nela Erzšnik,

Martin Sagner, Angel Palašev, Stane Sever, Drago Bahun, Hermina Pipinić,

Rikars Brzeska a další

České titulky: Jiří Fiala

​​

Má Marko držet smutek za zesnulou ženu, nebo dělat vlajkonoše na svatbě

syna nejbohatšího sedláka v obci?

​

Děj filmu Bříza se odehrává mezi světovými válkami v kraji Srijem na severovýchodě Chorvatska. Líčí několik dnů ze života obyvatel malé chudobné vesnice. Při pohledu našima současnýma očima by se mohlo zdát, že pro některé z nich se jedná o velmi dramatické dny plné tragických událostí. Viděno naší perspektivou se jednání vesničanů jeví jako neuvěřitelně kruté. Otázkou je, do jaké míry by je takto hodnotil nezaujatý pozorovatel žijící ve stejném prostředí a době. Trochu nám to naznačuje pasáž filmu, ve které místní sedláci filozofují nad sklenkou rakije. Jeden se podivuje nad tím, proč by se mělo smutnit nad smrtí novorozence. Jiný připouští, že takové úmrtí je smutná věc, ale třetí hned dodává, že se narodí další dítě a na to mrtvé se zapomene. Smrt je zde prostě přirozenou součástí života, což dokazují i pro nás nepochopitelně necitelné rozhovory žen, které vedou nad ložem umírající dívky.

Hajný Marko Labudan přišel o dítě a hrozí, že mu po porodu zemře také žena. V této chvíle dostane lákavou nabídku. Nejbohatší sedlák v širokém okolí žení svého syna a Marka si vybral, aby se zhostil čestné funkce bajraktara (vlajkonoše). Marko se ale obává, že mu ve stejné chvíli zemře žena. Větší starosti než případná smrt manželky mu dělá dilema, zda je vhodné v takové chvíli nabídku přijmout. Očividně je jí velmi poctěn a svatby se chce zúčastnit. Nemoc manželky a nedávná smrt dítěte, to jsou události, které vnímá, jako překážky, které mu osud postavil naschvál do cesty.

Pohřeb a svatba jsou dvě události, které rámují film. V mezičase se dozvídáme v retrospektivních střípcích, jak došlo ke svatbě Marka s nejkrásnější dívkou v okolí Janicou, o vztahu Janici a pobožného Joži, kterému nikdo neřekne jinak než Svatý a o jejím vztahu s matkou a tchýní. Celkově film vytváří neobyčejně plastický obraz meziválečného jugoslávského venkova, kde se lidé bojí žandárů (policie) a žandáři strašidel.

Film natočil režisér Ante Babaja podle povídek Bříza a Svatba Imre Futaća významného chorvatského prozaika Slavka Kolara. Kritikou je považován za jeden z nejlepších chorvatských filmů vůbec, o čemž svědčí jeho pravidelné zařazování do různých žebříčků nejlepších filmů. V době svého uvedení získal na jugoslávském filmovém festivalu v Pule bronzovou Arenu. Tomislav Pinter získal za kameru zlatou Arenu a stejné ocenění si z Puly odvezl také představitel Marka Labudana Velimir Bata Zivojinović. Pro něj jako pro Srba musela být role kvůli užitému nářečí poměrně náročná. (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Událost

Događaj

drama, horor, thriller

Jugoslávie 1969, délka: 92 min

režie: Vatroslav Mimica

scénář: Vatroslav Mimica, Krunoslav Quien, Željko Senečić

(podle povídky Antona Pavlovče Čechova)

Kamera: Frano Vodopivec

Střih: Katja Majer

Hudba: 

Hrají:  Pavle Vuisić, Sergio Mimica - Gezzan, Boris Dvornik, Fabijan Šovagović,

Neda Spasojević, Fahro Konjhodžić, Marina Nemet a další

České titulky: Lenka Fialová

​​

Dědeček s vnukem se vrací z trhu, kde prodali koně, domů na horskou samotu.

Brzy si všimnou, že je sledují dva podezřele vypadající chlapi.

​

Děda Jura a jeho dvanáctiletý vnuk Marjan, kteří žijí v domě na samotě, jdou do města na trh prodat koně. Kůň je sice jako člen rodiny, ale své už si odsloužil, takže nezbývá než ho dát na maso, a ještě za něj něco utržit. Pro chudé obyvatele chorvatského vnitrozemí jsou takto získané peníze nepostradatelné. Mladý Marjan je sice smutný, ale rozhodnutí svého dědečka chápe.  

Již od prvních minut buduje Mimica tísnivou atmosféru. Pes, který na něco štěká, temná hradba lesa v okolí zchátralé samoty, na kterou se Jura s obavou několikrát ohlíží, to jsou detaily, kterými Mimica dostává diváka velmi rychle do stavu napětí.

Cesta na trh vede ponurým lesem, kde vládne atmosféra zlověstné předtuchy. Jakoby se v mlze, ze které se ozývá vlčí vytí skrývalo ještě něco jiného. Také převozník na voru Juru varuje, že v okolí v poslední době došlo k několika přepadením.

Na pouti se Marjan seznámí s čipernou veselou dívkou jeho věku, která se po trhu potuluje sama. Pro děti, které žijí na lesních samotách je takové setkání výjimečnou událostí. Jejich bezstarostné setkání je v ostrém kontrastu k okolnímu dění a morbidním událostem při kterých se Marjan s dívkou v závěru znovu setká.

Jurovi se podaří koně prodat řezníkovi. To, že za něj utržil docela slušné peníze, bohužel neunikne pozornosti podezřele působícího chlapa, který se potuluje po tržnici a vyvolává různé spory. Odpoledne se pomalu kloní k večeru, a tak se Jura s Marjanem vydávají na zpáteční cestu. Na přívoz, kterým musí překonat řeku na poslední chvíli doběhne i onen otrapa z trhu společně s místním hajným, který se taky netěší příliš dobré pověsti.

Následující cesta lesem ubíhá rychle. Jura má pocit, že jej někdo sleduje, tak vnuka pobízí k rychlé chůzi. A skutečně, za chvíli zjistí, že se dvojice z přívozu vydala za nimi. Pokusí se jim utéct mimo cestu, ale dvojice je dohání. Když už je jasné, že se jim utéct nepodaří, dá Jura Marjanovi peníze a přikáže mu, aby dál běžel sám.

Po modernistické trilogii Prometheus z ostrova Viševica, Pondělí nebo úterý a Kajo, zabiju tě! se snímkem Událost rozhodl klasik jugoslávského a chorvatského filmu Vatroslav Mimica vrátit ke standardnější naraci. Tak se zrodila Událost natočená podle povídky Antona Pavloviče Čechova. Jedná se o drama s prvky thrilleru a hororu, ve kterém Mimica navazuje na film Kajo, zabiju tě!. I zde se vypořádává s iracionálním zlem, které je v lidech ukryto. Na rozdíl od svého předchozího filmu, který byl zasazen do městském prostředí se Událost odehrává v chudé venkovské oblasti vnitrozemského Chorvatska, jejíž atmosféru Mimica skvěle zachytil. Hlavní motivy sice Mimica přebral od Čechova, přetavil je ale v svébytné autorské dílo, ve kterém je jeho přínos minimálně stejně důležitý jako ten Čechovův.

Film je zajímavou variantou roadmovie. Hlavní hrdinové sice neurazí žádný závratný kus cesty, ale v dlouhých časových úsecích jsou na pochodu po lesních pěšinách. Kolem tohoto doprovodného motivu putování se utváří filmová kompozice a k nejzásadnější události dojde při něm. Naturalistická akční scéna, ve které se se Jura – silný, ale již stárnoucí muž (představovaný velikánem jugoslávského filmu Pavle Vujisićem) střetne s násilníky zahranými brilantně dalšími hvězdami jugoslávské kinematografie Borisem Dvornikem a Fabijanem Šovagovićem, patří k nejsilnějším momentům jak tohoto snímku, tak celé jugoslávské kinematografie.

Na festivalu v Pule získal film v roce 1969 Stříbrnou Arenu v kategorii nejlepší film a Frano Vodopivec Zlatou Arenu za nejlepší kameru. (Jiří Fiala s využitím anotace Damira Radiće na www.kinotuskanac.hr)

​​

(zpět na program) (nahoru)

 

70. LÉTA

​

Lov na jeleny

Lov na jelene 

drama

Jugoslávie 1972, délka: 99 min

režie: Fadil Hadžić

scénář: Fadil Hadžić

Kamera: Milorad Jaksić

Střih: Radojka Tanhofer

Hudba: Nikica Klaođera

Hrají: Aleksander Krosl Boris Dvornik, Silvana Armenulić, Fabijan Šovagović,

Miha Baloh, Franjo Majetić, Mate Ergović, Zvonko Lepetić a další

České titulky: Lenka Fojtíková

​

Emigrant se vrací domů a chce získat zpět svůj majetek. Musí ale dokázat,

že za války nekolaboroval s ustašovským režimem.

​

„Naštěstí mě budou soudit vzdělanější, než jsi ty. Tvoje práce je vzít mě na záchod, když si řeknu.“ Toto říká zadržený policistovi, když spolu čekají na vlak, kterým má být eskortován do vazební věznice. Soud ještě neproběhl a zadržený není odsouzen. Policista i přednosta stanice ale už mají o jeho vině jasno.

Vlak za chvíli přijede do stanice a vystoupí z něj Ivan Šušnjar, který se po mnoha letech strávených v emigraci vrací do svého rodného Varaždinu, odkud po druhé světové válce uprchl kvůli strachu o život. V době existence Nezávislého státu Chorvatsko během 2. světové války totiž krátce pracoval jako písař na katastrálním úřadě. Když do Varaždinu vstoupily vítězné partyzánské jednotky, začaly ihned účtovat se zrádci. Mladý, tehdy osmnáctiletý, úředník Ivan Šušnjar je obviněn z kolaborace s ustašovským režimem a jen těžko může doufat v spravedlivý soud. Rozhodne se proto utéct do zahraničí. I vítězní partyzáni měli okamžitě jasno, že je vinen. Ani oni k tomu nepotřebovali žádný soud.

Po pětadvaceti letech se Ivan Šušnjar rozhodl vrátit z Austrálie, kde se mu zatím podařilo vydělat na jugoslávské poměry poměrně hodně peněz, domů. Věří, že by se na něj měla vztahovat amnestie na základě které byly mezitím v Jugoslávii propuštěni někteří političtí vězni. Chce vrátit zpět svůj rodný dům, který partyzáni zkonfiskovali. K tomu ale musí získat svědectví několika lidí o tom, že nekolaboroval s ustašovským režimem a nedopustil se žádných válečných zločinů. Je si jist, že se mu to podaří, protože je přesvědčen o své nevině. Věří, že lidé budou svědčit v jeho prospěch. Sám se přihlásí na policii, aby ta prověřila jeho případ. I od advokáta, kterým se nechá zastupovat dostane ujištění, že je jeho případ jasný a restituci by nic nemělo bránit.

Situace se ale záhy začne komplikovat. V Ivanově domě totiž žije Jožo Vikulić –člověk, který jej z něj v roce 45 odvedl a poté dělal léta náčelníka policie. Nyní je sice již penzionován, ale uchoval si stále značný vliv. Jakožto majitel oblíbeného hostince a člen výboru místní komunistické organizace má ve městě spoustu přátel. O tom se záhy přesvědčí i Ivan, když jej ve Vikulićově hostinci napadnou dva muži. Nátlak na něj pokračuje anonymním vyhrůžkami, odvrací se od něj i jeho advokát a policie získává několik svědků, kteří tvrdí, že se účastnil ustašovských masakrů společně se svým strýcem – nechvalně známým ustašovským důstojníkem.

Ivan je ale rozhodnutý, že podruhé z domova utíkat nebude. Je odhodlaný domoct se svých práv, a to i přesto, že je mu vyhrožováno smrtí a hrozí mu reálné nebezpečí, že bude odsouzen a uvězněn.

Filmy Lov na jeleny, je vedle snímků Protest a Novinář, považován za Hadžićův nejodvážnější filmařský počin. Z těchto tří se pouští zřejmě na nejtenčí led, protože vedle kritiky nešvarů socialistického zřízení si dovoluje zpochybnit správnost počínání režimem glorifikovaných partyzánů. To nejlépe vystihuje věta, kterou se před Šučšnjarem hájí Vikulić: „Nepotřebovali jsme zákony na ustašovské vrahy a zrádce. Kulka stačila.“ Kromě toho se dotýká citlivého tématu politické emigrace a jejího napojení na ustašovské hnutí. Otevírá otázky viny a neviny, odplaty a zneužití moci.

Na poměrně malém prostoru se Fadilu Hadžićovi podařilo vystavět plastický model tehdejší jugoslávské společnosti. Hlavními postavami a protivníky jsou samozřejmě Šušnjar s Vikulićem vyznávající zcela opačné životní hodnoty. Kromě nich se v příběhu objevuje panoptikum mnoha dalších postav. Každá z nich, byť má na plátně třeba jen několik desítek vteřin prostoru, disponuje čitelným charakterem.  Ať už se jedná o zadrženého z úvodní scény, vrátného v hotelu, který si stěžuje, jak špatně je zaplacený, a přitom si svým laxním přístupem nezaslouží ani tolik, kolik dostává, o holiče, který je z nějakého důvodu zavázán bývalému policejnímu náčelníkovi a funguje jako práskač, o prospěchářského advokáta Janjiće, o primáře místní nemocnice o jehož důležitosti svědčí už to, že jej číšník Zeljo uvádí jako příklad spokojeného strávníka, nebo o policejního inspektora loajálnějšího více bývalému šéfovi než tomu současnému, který jej pověřil vyšetřením Šušnjarova případu.

Důležitou roli hraje i dvojice, jež má za úkol Ivana vyprovokovat či správce obory, který Ivanovi vysvětlí, kdo loví bažanty, kdo srnce a kdo jeleny.

Kromě toho jsou je zde ještě barová zpěvačku Seka projevující náklonnost k Ivanovi. Pro samotný příběh není až tak zásadní, důležité je ale tím, že jej ztvárnila jugoslávská folková hvězda Silvana Armenulić. Její účast a písně, jež ve filmu několikrát zaznějí navýšily výrazně zájem soudobého publika.

Pak tu máme postava číšníka Zelji. Protože se významná část odehrává ve Vikulićově hospodě, je to právě prostořeký Zeljo, který je prostředníkem mezi jednotlivými postavami.

Je dost možné, že aby se Hadžić zalíbil cenzuře, přidal do filmu postavu poctivého policejního náčelníka, který se snaží k případu přistoupit nezaujatě. Jeho závěrečná řeč o „revoluční morálce“, ale z dnešního pohledu působí spíše jako ironická poznámka zatloukající poslední hřebík do její rakve. Nabízí se proto otázka, jak to autor zamýšlel.

Film produkovala nezávislá produkční společnost FAS, která byla nakloněna podpoře odvážnějších kritických projektů. Byl natočen během tzv. „chorvatského jara“ a distribuován krátce po jeho potlačení. V kinech se mnoho neohřál, přestože vyvolal poměrně velký zájem publika. Do některých regionů Jugoslávie se vůbec nedostal a z distribuce musel být záhy díky vynuceným změnám ve vládnoucích strukturách stáhnut. (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Mateho utrpení

Muke po Mati

drama

Jugoslávie 1975, délka: 99 min

režie: Lordan Zafranović

scénář: Mirko Kovać, Lordan Zafranović

Kamera: Karpo Ačimović Godina

Střih: Josip Remenar

Hudba: 

Hrají: Boris Cavazza, Alicija Jachiewicz, Žarko Radić, Božidarka Frajt,

Mirko Boman, Hermina Pipinić, Tana Mascarelli. Ivan Prebeg a další

České titulky: Kristýna Dufková

​

Mate odchází z dalmatského venkova do Splitu, kde se živí jako dělník

v loděnici a snaží se prosadit v místním boxerském klubu.

​

Mate pracuje jako dělník v loděnici ve Splitu. Věnuje se boxu a je považován za velký talent – pro splitský boxerský klub, který bojuje v jugoslávské lize je největší nadějí. Práce a sport mu zabírají většinu času, takže domů do malé vesnice v horách nad Splitem, kde žije jeho matka, manželka Mare a mladší bratr Luka se dostává jen zřídka.

Když se doma Mate několik týdnů neukáže, přijede za ním do Splitu matka, s žádostí, aby se vrátil domů a vymluvil svému mladšímu bratrovi jeho nápad odjet za prací do Německa. Matka se obává, že by tím Luku nadobro ztratila a myslí si, že na staršího bratra dá. Ten ale k Matemu nechová takový respekt, jak si matka myslí. Luka totiž – možná z nedostatku jiných příležitostí – potají svádí Mateho ženu Maru. Nechá se nicméně přesvědčit, aby šel místo do Německa s Matem do Splitu, kde by měl začít studovat. Mate mu domluví podnájem u mladé kolegyně z práce Ory, se kterou má sám víc než jen pracovní vztah. To se ukáže jako zcela fatální rozhodnutí, které odstartuje řetězec dalších událostí.

Výše uvedený popis Zafranovićova dramatu Mateho utrpení je opravdu jen rámcový, protože se zdaleka nejedná jen o drama řešící vztahy dvou bratrů, kteří přišli ze zapadlé vsi do moderního industriálního prostředí a jejich matky, která se o ně bojí. Kromě toho zde můžeme najít několik dalších vztahových trojúhelníků stojících na různých bázích, které se navíc vzájemně prolínají. Ve sportovní rovině, která je věnováno poměrně hodně času, zde máme Mateho, jeho trenéra a šéfa boxerského klubu. Mezi touto trojicí fungují zvláštní vazby, silnější, než je ve sportu obvyklé. Dále je tu Mate, Luka a Mare, resp. Ora, která je v příběhu paradoxně důležitější postavou než Mateho manželka. Další dějová linka vyplývá z trojice Ora, a její nevlastní rodiče – náhradní matka, se kterou Ora bydlí a její zesnulý manžel, jenž odkázal dům Oře. Napětí mezi matkou a dcerou je takřka hmatatelné a má vliv i na oba bratry.

Příběh fragmentovaný do krátkých epizod je prostoupený svárem Erota a Thanata, lásky a nenávisti, pomsty a odpuštění. Můžeme v něm hledat odkazy jak na poměry v tehdejší Jugoslávii, tak různé motivy upomínající na biblické příběhy.

Za zmínku stojí i dynamická kamera Slovince Karpa Godiny, která je v neustálém pohybu. Skvěle nasnímány jsou všechny intimní scény odehrávající se v šerosvitu interiérů, a hlavně všechny boxerské scény. Chtělo by se říct, že tvůrci měli nakoukaného Rockyho či Zuřícího býka, jenže Mateho utrpení vzniklo dříve. (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Žijeme, pak se uvidí

Živi bili pa vidjeli, 1979

drama

Jugoslávie 1979, délka: 100 min

režie: Bruno Gamulin, Milivoj Puhlovski

scénář: Bruno Gamulin, Milivoj Puhlovski

Kamera: Živko Zalar

Střih: Damir German

Hudba: Buldožer

Hrají: Mladen Vasary, Sanja Vejnović, Boris Buzančić, Ana Karić, Žarko Potočnjk,

Danko Ljuština, Rade Šerbedžija, Zvonimir Zoričić, Božidar Smijanić a další

České titulky: Markéta Zelená

​

Absolvent architektury se ožení s dcerou ředitele stavebního podniku, od kterého

dostane byt i místo. Očekává se od něj, že bude vděčný a poslušný.

​

Student architektury Janko je v závěrečném ročníku a chybí mu už jen pár zkoušek, aby školu dokončil. Už při nich se ale dostává do konfliktu s přízemním myšlením zkoušejícího profesora, který nemá pochopení pro Jankovy idealistické vize. Scéna ze zkoušky společně s následným vykreslením svobodné atmosféry záhřebských vysokoškolských studentských kolejí konce 70. let, uvádí diváka perfektně do děje snímku Žijeme, pak uvidíme.

Janko žije na studentské koleji, a protože pochází z chudých poměrů, na studium si vydělává sám nejrůznějšími brigádami. Když dělá nočního hlídače pavilonu na velké výstavě Intereuropa seznámí se s mladou dívkou Martinou, která na výstavě na truc své dobře situované rodině také brigádničí. Osud či náhoda zapříčily, že Martina stráví noc s Jankem zamčená ve výstavním pavilonu a toto setkání se záhy promění v milostný vztah.

Jankovo seznámení s Martininou rodinou je jako návštěva jiného světa. Rodina žije v luxusní vile v nejlepší záhřebské čtvrti a její životní styl ostře kontrastuje se způsoby, které vyznává Janko. Když ale Martinin otec zjistí, že by měl Janko do půl roku dostudovat architekturu, nabídne mu místo ve významné stavební firmě Urbing, které je generálním ředitelem. Janko nabídku přijme a prací na projektech nových obytných čtvrtí, které by měly být navrženy pro po všech stránkách bohatý život pracujících, je zpočátku nadšen. Brzy ale přijde nemilosrdná srážka s realitou.

Projekt, jenž byl všemi zainteresovaný schválen ve velkorysém rozsahu splňujícím nároky kvalitního moderního života téměř jako na západě, je postupně nemilosrdně očesáván. Z budoucí čtvrti, ve které měli mít pracující k dispozici vše od parků, kaváren, nejrůznějších sportovišť až po divadlo, koncertní sál a kino, zbývá nakonec klasická socialistická nocležna tvořená panelovými králíkárnami, jaké známe i z našich socialistických sídlišť. V rozpočtu totiž údajně na všechny nadstandardní věci chybí peníze. Že to není až tak úplně pravda, zjistí Janko, poté, co dostane na starost projekt nového domu ředitele generálního investora stavby. Když si uvědomí, v jakém domě žije Martinina rodina, není těžké dát si dohromady, kam peníze z podobných projektů odtékají. Osud sportovních a kulturních zařízení je předem odsouzen k tomu, aby zůstaly navždy pouze ve formě maket v modelu předloženého ke schválení vyšším místům.

Mladý budoucí architekt stojí před dilematem: přijmout svého budoucího tchána a pohodlí, které nabízí, nebo trvat na své vizi a ideálech...

Z výše popsaného lze dovodit, že Bruno Gamulin a Milivoj Puhlovski popsali filmovými prostředky na pozadí milostného příběhu dvou mladých lidí s ideály, jak funguje klasická korupce a klientelismus. Odhalení podobných praktik nás dnes už bohužel příliš nepřekvapuje, je ale potřeba připomenout, že autoři svůj filmový debut natočili v sedmdesátých letech v socialistické Jugoslávii, a to vyžadovalo značnou dávku odvahy.

V příběhu autoři postavili do kontrastu dva prototypy chování: Martinin otec reprezentuje na první pohled seriózního úspěšného ředitele společnosti, který je ale etablován v korupčním prostředí systému, ze kterého přeci musí získat co nejvíc pro sebe a nemá s tím sebemenší morální problém. Jeho protipólem je mladý student, který věří ve správnost svých ideálů a je znechucen praktikami svého budoucího tchána. Když dojde ke střetu těchto dvou způsobů myšlení, je jasné, že mladý a v očích Martinina otce naivní Janko z něj nemůže vyjít jako vítěz. K tomu dochází tak maximálně v hollywoodských melodramatech, my ale máme co do činění s kritickým jugoslávským dramatem, které nemá ambice podbízet se. Když k tomu připočteme to, že Jankovy názory nejsou po chuti nikomu ze zainteresovaných, ať už se jedná o vedoucí pracovníky Urbingu, jejich podřízené, kterým jde o odměny, či podplacené úředníky, kteří mají na bezproblémovém schválení konečné podoby projektu eminentní zájem, je zřejmé, že situace musí skončit pro Janka výpovědí a pádem do ekonomické nejistoty. Otázkou je, jaký vliv to bude mít na jeho vztah s Martinou, která se v mezičase stala matkou jeho dítěte.

V hlavních rolích excelují Mladen Vasary v roli studenta architektury Janka, Sanja Vejnović v roli Martiny a Boris Buzančić a Ana Karić v rolích Martininých rodičů. Velkou devízou filmu je také hudba legendární jugoslávské alternativní rockové kapely Buldožer, kterou ve snímku uvidíme a uslyšíme také při koncertním vystoupení v undergroundovém klubu.  I ta, stejně jako celý příběh filmu poukazující na korupční praktiky v Jugoslávii 70. let, působí na svou dobu a místo vzniku jako naprosté zjevení.  (Jiří Fiala)

​

podrobnější anotaci připravujeme

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

80. LÉTA

​

Kousnutí anděla

Ujed anđela

drama, erotický, horor

Jugoslávie 1984, délka: 100 min

režie: Lordan Zafranović

scénář: Tomislav Sabljak, Lordan Zafranović

Kamera: Karpo Ačimović Godina

Střih: Josip Remenar

Hudba: Alfi Kabiljo

Hrají: Katalin Ladik, Boris Kralj, Marina Nemet, Charles Millot, Boris Blažeković 

České titulky: Kristýna Dufková

​

Strážce majáku odplouvá s nemocným otcem na pobřeží. Na ostrově zůstávají

dvě mladé ženy samy.

​​​

podrobnější anotaci připravujeme

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Tajemství staré půdy

Tajna starog tavana,

dobrodružný

Jugoslávie, Československo 1984, délka: 83 min

režie: Vladimir Tadej

scénář: Jaroslav Petřík, Vladimir Tadej

Kamera: Jiří Kolín, Ned Vidaković

Střih: Zana Gerova, Antonín Strojsa

Hudba: Arsen Dedić

Hrají: Mario Mirković, Jiří Guryca, Nina Petrović, Rene Bitorajac, Spiro Guberina,

Boris Dvornik, Petar Jelaška, Jan Kanyza, Miloš Kopecký a další

V českém znění

​

Děti na prázdninách na ostrově Hvar najdou na půdě ztracený prototyp vynálezu,

se kterým způsobí celosvětový rozruch a vzbudí zájem lidí s nekalými úmysly.

​

Děti na prázdninách na ostrově Hvar najdou na půdě ztracený

prototyp vynálezu, se kterým způsobí celosvětový rozruch a vzbudí zájem lidí s nekalými úmysly.

Dnes se neznámí lidé z celého světa mohou potkat a seznámit na sociálních sítích. Ty v 80. letech minulého století ještě nebyly, přesto mohli lidé i tehdy navázat vztah na dálku. A to bez ohledu na uzavřené hranice, či železné opony, které dělily svět. Když to trochu zjednodušíme, stačilo si postavit krátkovlnnou vysílačku a hranice se pro vás staly jen čarami na mapě.

Pepík a Miro jsou dva asi třináctiletí kluci, kteří mají zvláštní koníček. Jsou to mladí radioamatéři. Miro je ze Záhřebu v Jugoslávii a Pepík je z Prahy. Nikdy se neviděli, a přesto jsou to nejlepší kamarádi. Potkali se totiž na krátkých vlnách.

Slyšet něčí hlas z radiopřijímače je sice hezké, ale opravdové setkání to nenahradí. Pepík a Miro proto touží po tom, aby se setkali. A v létě se jejich sen splní. Rodiče chlapců svolí, aby strávili prázdniny u Mirovy tety na ostrově Hvar.

Po příjezdu se Pepík seznámí s Mirem, s jeho sestrou Boženou a dalšími dětmi z Hvaru. Užívá si s nimi léta na Jadranu se vším, co k tomu patří, nejvíc ho ale zaujme vyprávění o Mirově předkovi, který byl ještě za dob Rakouska-Uherska kapitánem lodi a hlavně vynálezcem. Svou laboratoř měl na půdě domu Mirovy tety. Půda je ale celá léta zavřená a nikdo neumí odemknout tři zámky dveří, které na ni vedou. To je přece jasná vázva!

Když dají kluci hlavy dohromady, přijdou na to, jak dveře otevřít. Na půdě je čeká spousta neznámých starých předmětů, jejich pozornost ale ihned zaujme přístroj u okna, připomínající dalekohled. Z kapitánových poznámek psaných v němčině, které jim přeloží Božena, se dozvědí, k čemu má vynález sloužit. Zjistí také, že jej kapitán nikdy nemohl pořádně vyzkoušet, protože na počátku století ještě neměl k dispozici dostatečně silný zdroj elektrické energie. Pro kluky – zkušené radioamatéry, kteří to umí s pájkou, je to výzva. Když se jim podaří vynález zapojit, zjistí, že skutečně funguje. A na ostrově se začnou dít věci, o kterých se brzy dozví celý svět a bohužel neuniknou ani očím lidí s nekalými úmysly…

Snímek Tajemství staré půdy natočil v jugoslávsko-československé koprodukci režisér Vladimir Tadej, syn české matky a chorvatského otce, který má na svém kontě zhruba dvě desítky filmů jako režisér a ještě o něco více scénářů. Hlavním povoláním byl však scénograf a architekt. V této profesi jej najdeme v titulcích bezmála šedesáti filmů. Podílel se třeba na starším koprodukčním československo-jugoslávském snímku Oldřicha Lipského Hvězda jede na jih. Českému divákovi jeho práci zná především ze série filmů o náčelníkovi Apačů Vinnetouovi. Byl to právě Valdimir Tadej, kdo hledal lokace, kde se Vinnetou natáčel a postavil pro filmy většinu staveb.

Ve snímku můžeme vidět i české herce – kromě představitele Pepíka také Jana Kanyzu v roli agenta Holma, nebo Miloše Kopeckého v epizodní roli šéfa. Za kamerou stál Jiří Kolín a dramaturgii dělal Jan Gogola.

Tajemství staré půdy je typem filmu, jakých se dnes už bohužel moc netočí. V osmdesátých letech, ve kterých byl vyroben, byl ale žánr dobrodružného filmu pro mládež populární jak u nás, tak v Jugoslávii. Tajemství staré půdy proto určitě patří do letošního, který má ambici přinést průřez chorvatskou kinematografií druhé poloviny 20. století. Jsem přesvědčen, že pobaví nejen dětské, ale také dospělé diváky. (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​​

Sokol ho neměl rád 

Sokol ga nije volio

drama

Jugoslávie 1988, délka: 85 min

režie: Branko Schmidt

scénář: Branko Schmidt, Fabijan Šovagović

Kamera: Goran Trbuljak

Střih: Vesna Lazeta

Hudba: Zoran Mulić

Hrají: Fabijan Šovagović, Filip Šovagović, Krunoslav Sarić, Nada Subotić,

Ivo Gregurević, Suzana Nikolić, Mate Ergović, Đorđe Bosanac, Ankica Dobrić

a další

České titulky: Petr Mašata

​

Příběh rodiny slavonského sedláka, který se nechce zaplést ani s ustašovci

ani s partyzány.

​

Děj filmu začíná v roce 1943 v jedné vesnici ve Slavonii. Sedlák Šima s rodinou Begovićů právě pohřbívá svého bratra. V té chvíli kolem hřbitova prochází průvod Židů a Romů, které vedou ustašovci do koncentračního tábora. Před zraky smutečních hostů se jeden Rom pokusí o útěk. Ihned jej začne pronásledovat ustašovec, který ale místo, aby Roma zastřelil, střílí jen do vzduchu. Roma střelba vyleká a je záhy dopaden. V ustašovci pozná Šima souseda Tomu a dá se s ním do družného hovoru. Na otázku, proč Roma na útěku nezastřelil, odvětí, že střílí jen do vzduchu. Šima mu ale prorokuje, že se střílením do vzduchu brzy nevystačí.

Hned po pohřbu přijdou na Šimův statek partyzáni. I s jejich velitelem Androu se Šima velmi dobře zná a partyzánům neodmítá pomoc. Snaží se dělat, že se jej válka netýká a zůstat neutrální a na svém statku svým pánem. Tyto dvě úvodní scény jsou signifikantní pro celý příběh. Přesně vystihují situaci ve slavonské vesnici, kde vedle sebe všichni žili po staletí v míru. Pak ale přišli k moci fanatici jako Hitler, nebo v případě Chorvatska Ante Pavelić, a rozpoutali nacionalistické šílenství, které všem převrátilo životy naruby.

Když přijede z východní fronty na dovolenou Šimův syn Benoš, který byl naverbován do německé armády, rozhodne se Šima, že ho zpět na frontu nepustí a ukryje jej na půdě. Zároveň ale odmítá, aby se Benoš přidal k partyzánům. Za Benošem chodí na půdu dcera místních německých starousedlíků Gita, ale i tak je půda pro Benoše vězením, zvláště když může vikýřem pozorovat, k jakým událostem dochází venku.

Válka pokračuje dál a vztahy mezi sousedy z obce, z nichž se někteří dali na stranu ustašovců, jiní jsou u partyzánů se začínají vyostřovat. Němci společně s ustašovci začínají odvádět do koncentračních táborů lidi kvůli podezření, že pomáhali partyzánům. Poté co zastřelí jeho souseda, pochopí Šima, že jde do tuhého. Pak mu zrekvírují koně a brzy je prozrazen i Benoš, kterého ustašovci odvedou na frontu.

Když se blíží konec války, místní Němci opouští vesnici. Iniciativy se chopí partyzáni a brzy vedou vesnicí průvod zajatých ustašovců vrácených spojenci do Jugoslávie, mezi kterými je i Toma a Benoš. Čeká je nejistá budoucnost. Příznačné je, že z jedné strany se svým zajatým blízkým snaží místní podat trochu vody a jídla, z druhé strany je holemi tluče zfanatizovaný dav.

Velmi nejistá budoucnost čeká i Šimu a jeho rodinu. I přesto, že je mezi partyzány Andra, který ví, že Šima partyzánům během války pomáhal, stává se ze Šimy kulak a třídní nepřítel. Když Šima odmítne vstoupit při chvatné kolektivizaci do družstva, připomene mu Andra, že by tak mohl zpečetit osud svého syna, který je v koncentračním táboře, jemuž tentokrát velí komunisti.

Snímek Sokol ho neměl rád natočil v druhé půli osmdesátých let Branko Schmidt podle divadelní hry Fabijana Šovagoviće. Sám Fabijan Šovagović ztvárnil, stejně jako v divadelní hře, jež měla premiéru již v 82. roce a stala se jedním z největších divadelních hitů v Chorvatsku 80. let, hlavní roli sedláka Šimy. Jeho syna Benoše si zahrál Fabijanův syn Filip, pro kterého to byla první významná filmová role. „Hodného“ ustašovce Tomu představuje nám velmi dobře známý Ivo Gregurević (letos jej uvidíte také ve filmech Ruské maso, Srdce není v módě, Nebe, satelity a Rudý prach, v minulosti jsme jej na plátno vsetínského kina promítli ve snímcích Čaruga, Táta, Kino Lika, Černí a v mnoha dalších).

Jméno filmu poukazuje na Šimova černého hřebce Sokola, který má v příběhu symbolickou roli. Na jednu stranu je milován Šimovým synem Benošem, na druhou stranu slouží jako hromosvod, na kterém si Šima chodí vybít zlost, když není po jeho a on dostane nekontrolovatelný záchvat vzteku. Sokol se tak stává nevinnou obětí, podobně jako byli častými oběťmi obyčejní lidé drceni jako mezi dvěma mlýnskými kameny ustašovci i partyzány. I v Sokolovi, stejně jako v lidech ale po každém výprasku roste zpupnost a hněv.

V jugoslávské, resp. chorvatské kinematografii tento snímek zaujímá výjimečné postavení z několika důvodů. Na rozdíl od většiny starších filmů vracejících se k období druhé světové války v něm neuvidíme do té doby uplatňovaný zjednodušený pohled na partyzány představující dobro a ustašovce kolaborující z hitlerovským Německem jako na zlo bez jakýchkoliv nuancí. Ani jedni ani druzí tu nejsou zasazeni do těchto šablon a film jako jeden z prvních připouští, že tehdejší svět nebyl černobílý a lidé mohli být ve vleků událostí, které sami nedokázali úplně ovlivnit.

Je to také první snímek, který vyobrazuje nucený pochod chorvatských vojáků – ustašovců, i chorvatské domobrany a civilistů, kteří utíkali z různých důvodů před partyzány, jejichž kapitulaci nepřijala spojenecká vojska a oni byli repatriováni do Jugoslávie. Následovaly vyčerpávající pochody smrti do koncentračních táborů pod dohledem partyzánů, jenž získaly označení podle korutanského města Bleiburg. Právě z tohoto města byla navrácena zpět do Jugoslávie největší kolona (nejen) chorvatských vojáků, doufajících, že se dostanou do rukou spojencům, od kterých očekávali lepší zacházení než od partyzánů. Pochody a popravy bez soudů organizované vítěznými komunisty stály život desítky tisíc zajatců. Tvůrci snímek Sokol ho neměl rád se v 88. roce pustili na tenký led, když převedli toto tabuizované téma na plátna jugoslávských kin. Komunistický režim v Jugoslávii, který úzkostlivě dbal na prosazování bratrství a jednoty mezi národy Jugoslávie a striktně potíral jakékoliv projevy, které by mohly vrhnout stín na hrdinství partyzánů v národně-osvobozeneckém boji za druhé světové války, se snažil téma Bleiburgu vytěsnit z povědomí lidí. Z toho taky plyne obrovská popularita Šovagovićovy hry, jež by za Titova života jistě nemohla být inscenována na prknech žádného jugoslávského divadla (premiéru měla 2 roky po jeho smrti).  V 88. roce už začínalo být zřejmé, že Jugoslávie mele z posledního a Šovagovićova hra mohla být převedena také do filmu, který měl o mnoho větší potenciál oslovit široké publikum.  (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

90. LÉTA

​​

Ruské maso

Rusko meso

drama, thriller

Chorvatsko 1997, délka: 109 min

režie: Lukas Nola

scénář: Lukas Nola

kamera: Stanko Herceg

střih: Slaven Zečević

hudba: Boris Runjić

hrají: Ivo Gregurević, Barbara Nola, Goran Grgić, Ljubo Kapor, Inge Appelt,

Nina Violić, Ksenija Marinković, Jelena Miholjević, Nataša Dorčić, Filip Šovagović,

Goran Navojec, Ksenija Pajić, Filip Nola a další

České titulky: Markéta Zelená

​

Mladá žena se nechá „zaměstnat“ v nevěstinci, aby našla vraha své sestry.

 

Ida Palamar (Barbara Nola) identifikuje v márnici mrtvolu. Jedná se o její sestru Lauru, která byla před nedávnem propuštěna z vězení. Policie záhy ukončuje vyšetřování Lauřiny smrti jako sebevraždu. Té sice nasvědčují hluboké řezné rány na jejich zápěstích, ale její tělo vykazuje další známky násilí. Ida proto nevěří oficiálnímu závěru, který učinila policie a pouští se na vlastní pěst do pátrání po vrahovi sestry. Nechá se sama zaměstnat v nevěstinci, ve kterém Laura před smrtí pracovala, aby zjistila, kdo ji zabil.
Snímek Rusko Meso se vymyká z chorvatské kinematografie 90. let, která reflektuje téměř výhradně nedávnou válku a útlak chorvatského národa v Jugoslávii. Lukas Nola nechal válečné inspirace na pozadí příběhu a natočil ryzí thriller ovlivněný západní produkcí. K temným thrillerům americké provenience se hlásí zcela nepokrytě. Třeba jméno mrtvé dívky, kolem jejíž smrti se příběh točí, odkazuje jasně na inspirační zdroje. Laura Palamar je chorvatskou Laurou Palmer z Linchova Twin Peaks. Přesto nelze říct, že by bylo Ruské maso pouhou chorvatskou napodobeninou amerických vzorů. Na plátno přináší tehdejší chorvatskou realitu plnou násilí, korupce a organizovaného zločinu. Název odkazuje na označení prostitutek ze zemí bývalého Sovětského svazu, které v devadesátých letech minulého století na Balkán hojně přicházely (dobrovolně či z donucení) za prací...  (Jiří Fiala)

​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Rudý prach

Crvena prašina

drama, thriller

Chorvatsko 1999, délka: 104 min

režie: Zrinko Ogresta

scénář: Goran Tribuson, Zrinko Ogresta

kamera: Davorin Gecl

střih: Josip Podvorac

hudba: Neven Franges

hrají: Josip Kučan. Marko Matanović, Ivo Gregurević, Stevven Knezović,

Kristijan Ugrina, Mirta Takać, Sandra Lončarić, Žarko Savić, Ante Vican a další

České titulky: Petr Hubáček

​

Během války v Chorvatsku dezertuje boxer Crni z jugoslávské armády. Skrývá

se před vojenskou policií a vydělává pašováním. Dívce, kterou miluje se tím

pomalu odcizuje.

​

Film se odehrává v městské čtvrti západního Záhřebu na počátku 90. let. Zachycuje tamní komunitu v tomto období. Zkoumá morální dilemata postav, které se snaží vyrovnat s minulostí i současností. Jedná se o kombinaci psychologického dramatu a kriminálního thrilleru, která diváka nutí přemýšlet o otázkách spravedlnosti a pomsty.

Očima šestnáctiletého chlapce Zrika nám režisér odhaluje dramatický příběh, který odráží společenské změny, které se počátkem 90. let dotkly všech obyvatel Chorvatska.

Režisér ve filmu využívá dlouhé záběry, které dodávají pocit neklidu a očekávání. Používá minimalistický a syrový styl, který zvýrazňuje psychické napětí postav. Dlouhé záběry dodávají divákovi pocit, že je součástí děje. Atmosféra filmu je dusná a melancholická, což odpovídá tématu ztráty a nejistoty. Film je nepochybně jedním z nejvýznamnějších chorvatských snímků konce 90. let, protože autenticky zachycuje poválečné Chorvatsko a jeho morální dilemata.

Sedmadvacetiletý Crni, boxer z předměstského záhřebského klubu, dezertuje v polovině roku 1990 z jugoslávské armády. Ve městě se pochopitelně svou dezercí z armády nechlubí. Je zahořklý, protože neobdržel na frontu telegram o matčině smrti. Vrací se do svého rodného města právě ve chvíli, kdy se jeho bývalá přítelkyně Lidija vdává za místního bosse a majitele místního baru, ve kterém Lidija pracuje. Společně se svým kamarádem, automechanikem Škrgou, se Crni zaplete do obchodu s pašovanými cigaretami, aniž by tušil, že tím ohrožuje identický nelegální rozsáhlý byznys Lidiina nastávajícího. Jeho bývalý trenér a místní policista Kirby chrání Crniho před vojenskou policií a také ho přemlouvá, aby začal znovu boxovat. Na naléhání svého trenéra Kirbyho, se kterým má Crni nevyrovnaný a zvláštní vztah, se vrací Crni k boxerskému tréninku. Lidija brzy pozná skutečnou tvář svého novomanžela. Má snahu obnovit vztah s Crnim, ten ji ale již odmítá.  Jednoho večera dojde k osudovému setkání Lidije[PH1] [PH2]  a jejího manžela u Crniho doma. Jediným náhodným svědkem tragických událostí, ve které střetnutí vyústí, je šestnáctiletý učeň Zrik – Škrgův učeň, který je jakýmsi průvodcem filmového děje. Pro Zrika je Crni jako starší bratr, ke kterému vzhlíží. Crniho ale více zajímá Zrikova sestra, kvůli které chce urovnat svůj život. Začne pracovat v místní cihelně, která zaměstnává většinu mužů z okolí. Nic ale není takové, jak si představoval a Crnimu se i přes veškerou snahu nedaří začít žít ve světě rozvráceném válkou a divokou ekonomickou transformací normální život.  Cihelna krachuje, neboť vyrobené cihly nemohou cenově konkurovat zahraniční konkurenci. Neprosperující cihelnu kupuje místní magnát, který propustí všechny dělníky. Tento člověk tak po několikáté vstupuje negativně do Crniho života. Crni dojde k přesvědčení, že už nemá co ztratit a rozhodne se k zoufalému činu.  

Film byl vybrán jako chorvatský kandidát na Oscara za nejlepší cizojazyčný film pro 72. ročník udílení cen americkou Akademií filmového umění, který se konal v roce 2000. Nakonec nebyl nominován mezi finální pětici, získal ale řadu jiných ocenění.  (Petr Hubáček)

​

​​​

(zpět na program) (nahoru)

 

Nebe, satelity

Nebo sateliti

drama, thriller, válečný

Chorvatsko 2000, délka: 80 min

režie: Lukas Nola

scénář:  Lukas Nola

kamera: Darko Suvak

střih: Slaven Zečević

hudba: Legen

hrají: Filip Nola, Filip Šovagović, Barbara Nola, Rene Bitorajac, Leon Lučev,

Ivo Gregurević, Goran Grgić, Lucija Šerbedžija, Leona Paraminski,

Predrag Vušović, Ksenija Marinković a další

České titulky: Branka Čačković

 

Dezorientovaný uprchlý válečný zajatec prochází krajinou válkou zmítaného

Chorvatska a snaží se najít sám sebe. Na vše dohlíží vojenské satelity.​​​

​

podrobnější anotaci připravujeme

​​​

(zpět na program) (nahoru)

​

Srdce není v módě

Srce nije u modi

Komedie, drama, válečný

Chorvatsko 2000, délka: 83 min

Režie: Branko Schmidt

Scénář: Goran Tribuson

Kamera: Vjekoslav Vrdoljak,

Střih: Vesna Lazeta

Hudba: Ras

Hrají: Graham Rock, Nataša Lušetić, Ivo Gregurević, Franjo Dijak, Damir Lončar,

Nenad Cvetko, Alma Prica, Dražen Kuhn, Filip Šovagović

České titulky: Jiří Fiala a Karolína Fialová

 

V Chorvatsku zuří občanská válka a anglický biolog se snaží získat prostředky

pro stavbu krytu, který by ochránil vzácný dub ve vesnici Starý Rastovac.

 

Henry Wood je anglický biolog a ekologický aktivista. Když v r roce 1991 propukla po vyhlášení nezávislosti Chorvatska na Jugoslávii válka mezi Chorvaty a Srby, rozhodne se, že tomuto konfliktu nebude nečinně přihlížet. Dozvěděl se totiž, že v centru bojů, ve vesnici Starý Rastovac ve východní Slavonii, roste nejstarší dub na severní polokouli. Vymyslí plán na výstavbu betonového krytu, který by měl strom ochránit před válečným běsněním. Sežene finanční prostředky a osobně se vydává do Chorvatska, aby zařídil výstavbu krytu.

V Osijeku potká chorvatskou novinářku Katu pracující pro BBC. Té se sice jeho nápad zdá (stejně jako místním úřadům) groteskní, nicméně usoudí, že by z něj mohl být zajímavý námět pro reportáž. Souhlasí s tím, že jej doprovodí do Starého Rastovce. Další do party je mladík Robert, který právě přicestoval s lyžemi na zádech ze západního Německa a pro místní tajnou policii se stal okamžitě podezřelým. Z nějakého důvodu má rovněž eminentní zájem na tom, dostat se do Starého Rastovce. Průvodcem a řidičem se jim stává místní domobranec Ante – dobromyslný, ale trochu jednodušší chorvatský patriot. Cesta do Starého Rastovce vedoucí přes území ovládaná tu Jugoslávskou lidovou armádou, tu srbskými dobrovolníky, tu chorvatskou domobranou může začít. Na konci čeká Woodova kolegyně doktorka Ružić a vzácný strom. Nebo je to všechno trochu jinak? Dvojice tajných připomínajících Laurela a Hardyho, která je jim v patách, věcem určitě přijde na kloub.

Snímek Srdce není v módě natočil na přelomu tisíciletí podle scénáře Gorana Tribusona Branko Schmidt. Neblahým událostem ve východní Slavonii v jednadevadesátém roce se věnoval již v aktuálním čase svými dokumenty nebo filmovým dramatem (rozpracovaným i do televizní série) Vukovar se vraca kući (Vukovar se vrací domů) z roku 1994. Tentokrát ale zvolil jiný žánr. Na první pohled se jedná o bláznivé komediální roadmovie, které těží z tradice jugoslávské komediální tvorby 70. a 80. let. Přesnější by asi bylo napsat, že pracuje s humorem upomínajícím francouzské komedie z 60. a 70. let (jež byly těm jugoslávským jistě důležitou inspirací).

Pokud se na film podívá trochu pozornější divák, okamžitě zjistí, že to až taková sranda není. Ona to teda sranda je, ale za všemi těmi fóry a gagy se ukrývá spousta vážných témat. Samozřejmě už samo zasazení děje doprostřed války, ve které proti sobě stojí Chorvati usilující o svou nezávislost na Jugoslávii a Srbi, pro které je Jugoslávie zárukou toho, že se nebudou opakovat události z doby fašistického Nezávislého státu Chorvatsko, je necelou dekádu poté odvážným počinem. A pojmout film jako komedii, to vyžadovalo opravdu kus odvahy.

Série válečných konfliktů z první půle devadesátých let minulého století a jejich důsledky rezonují jak v současné chorvatské či srbské společnosti, tak v kinematografiích postjugoslávských zemí dodnes. A to už uběhly další dvě desetiletí. V roce 1999 byl Branko Schmidt prvním chorvatským režisérem, který měl odvahu natočit satiru, jež si utahuje nejen z nepřítele a z neschopnosti západního světa zabránit na jihu Evropy eskalaci bezpráví a násilí, ale míří i do vlastních řad. Navázal tak na Vinka Brešana a jeho o tři roky starší snímek Kako je počao rat na mom otoku (Jak začala válka na mém ostrově). Brešan v tomto filmu uplatňuje podobně satirický pohled při vykreslení blokád kasáren Jugoslávské lidové armády, ke kterým opravdu došlo na počátku války v Chorvatsku. Schmidtův (i Brešanův) film je tak v ostrém kontrastu s jednostrannými až propagandistickými chorvatskými filmovými reflexemi války, které většinově produkovala chorvatská kinematografie v devadesátých letech. Svým způsobem je i odpovědí na tvorbu srbských filmařů, kteří ve více případech přinášeli kritický pohled na válku a roli jejich národa v ní již v první půli 90. let.

Schmidtův film nenechává diváka na pochybách, že je boj Chorvatů spravedlivý. Akcentuje ale spíše jejich boj za svobodu na místo boje za nezávislost (viz. úvodní titulek a titulek v závěru filmu před skokem do současnosti). Hlavním nepřítelem pro Chorvaty je ve filmu Jugoslávská lidová armáda, která byla již za Jugoslávie jakýmsi státem ve státě a garantem pokračování komunistické diktatury. V 91. roce je po masivních dezercích složená převážně ze srbských branců, čímž se pro Chorvaty změnila ze síly bránící stát a jeho jednotu v sílu okupační. Schmidtovu filmu ale nechybí nadhled. Na mušku si totiž bere vedle srbského taky chorobný chorvatský nacionalismus.

Branko Schmidt s Goranem Tribusonem to celé vymysleli velmi chytře. Všechny postavy, které v příběhu uvidíme, jsou metaforou aktérů událostí z Chorvatska 91. roku. Je jen na divákovi, aby poznal, kdo koho a co představuje. (Jiří Fiala)

​​​

(zpět na program) (nahoru)

​

​

 ... a jedna skvělá novinka! 

​​

 

Všechno jednou skončí

Svemu dođe kraj

drama, thriller, krimi, romantický

Chorvatsko 2024, délka: 89 min

režie: Rajko Grlić

scénář:  Rajko Grlić, Ante Tomić (podle prózy Miroslava Krleži)

kamera: Branko Linta

střih: Tomislav Pavlić

hudba: Duke Bojadziev

hrají: Živko Anočić, Jelena Đokoć, Boris Isaković, Emir Hadžihafizbegović,

Janko Popović Volarić, Ksenija Marinković, Marina Redzepović, Srđan Grahovac,

Angela Nedyalkov,  a další

České titulky: Jakub Novosad

​

Mladý advokát má morální dilema. Ví, že důkazy, díky kterým vyhrál soudní spor a vlivný oligarcha byl osvobozen od obvinění z vraždy, byly falešné.

​

Výstřely z detailně nasnímané hlavně zbraně, které pročísnou tmu v prvním záběru nového filmu Rajka Grliće Všechno jednou skončí nejsou skutečným počátkem příběhu. Ten začíná v minulosti v době války v Jugoslávii na počátku 90. let a za Tuđmanovy vlády v prvním desetiletí chorvatské samostatnosti. Tehdy se v bolestech způsobených zejména nacionalistickými komplikacemi rodila chorvatská svoboda a demokracie. Ony výstřely z počátku filmu jsou ale pro hlavního hrdinu – úspěšného obhájce Makse Pintera katalyzátorem, který odstartuje dramatické změny v jeho pohledu na život.

Maks se svým partnerem Grgou právě vyhráli soudní spor, ve kterém obhajovali jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších Chorvatů Dinka Horvata. Ten byl obviněn z dvojnásobné vraždy a výstřely vyšly z právě z jeho zbraně. Obhajoba byla postavena na tom, že se Horvat bránil na svém pozemku před ozbrojenými lupiči. Vzhledem k tomu, že je Horvat veřejně známá osoba, má spor velkou mediální publicitu a samotné přelíčení je navštíveno také množstvím lidí, kteří jsou přesvědčeni o Horvatově vině a verdiktem jsou šokováni. Mezi veřejností sledující soudní přelíčení nechybí lidé propuštění z masokombinátu, který Horvat nedávno zavřel a údajně jim dluží plat za mnoho měsíců. Důležité pro další vývoj událostí je také to, že Maks mezi nimi zahlédne i svou studentskou lásku Ninu. Ta v minulosti vinila Horvata ze smrti svého otce, který se stejně jako Horvat pohyboval v 90. letech v kruzích obklopujících tehdejšího prezidenta Tuđmana. Maks ví, že důkazy prokazující nevinu Dinka Horvata byly zfalšované a pohled na lidi, kterým tento magnát ublížil v něm umocní morální dilema, se kterým od počátku sporu bojoval.

Na večírku na oslavu vítězství, na který k Horvatovi přišly nejvyšší chorvatské elity včetně premiéra a arcibiskupa se neovládne a Horvata obviní z vraždy dvou nevinných lidí. Tento výstup někdo natočí a dá na sociální sítě. Z videa se stane nejpopulárnější chorvatský virál a Dinko Horvat Makse zažaluje za pomluvu. Když se Maks u soudu odmítne omluvit, není pro něj cesty zpět. Schyluje se k bitvě, ve které stojí na jedné straně jeden z nejmocnějších mužů Chorvatska Dinko Horvat podporovaný soudy, vládnoucí elitou, médii a tím pádem i veřejným míněním a na druhé je suspendovaný právník Maks Pinter, který může hledat oporu nanejvýš u vyhozených zaměstnanců zrušeného Horvatova masokombinátu a snad i u bývalé přítelkyně Niny. Situace ale není pro Makse úplně beznadějná, má totiž videonahrávku, která by mohla prokázat Horvatovu vinu.

Scénář filmu, který napsal Rajko Grlić společně s Ante Tomićem, je inspirovaný románem Na rubu pameti (Na pokraji rozumu) z roku 1938 známého chorvatského spisovatele Miroslava Krleži. Děj však zasadil do chorvatské současnosti, jejíž stinné stránky rozkrývá.

Rajko Grlić v minulosti natočil filmy, ve kterých byl mnohdy velmi kritický k stávajícímu režimu a poměrům, které pod jeho vlivem panovaly. Měl problémy za socialismu a za Tuđmana se stal v Chorvatsku personou non grata. Devadesátá léta proto strávil zejména v USA. Jeho kritika poměrů byla za bývalých režimů většinou rafinovaně ukryta v nejrůznějších metaforách.  Tentokrát ale natočil politický kriminální thriller (s přesahy do dalších žánrů), ve kterém veškerý jemnocit odložil a přímo pojmenovává zlo, které pokřivuje současný politický systém v jeho rodné zemi. Rajko Grlić je totiž jedním z tvůrců, kteří se nebojí říct nahlas, co se mu nelíbí. (Jiří Fiala)

​

(zpět na program) (nahoru)

​