Ines Tanović

 

(1965)

 

Absolvovala obor dramaturgie na Akademii múzických umění v Sarajevu. Od roku 1996 pracovala pro bosenskou televizi jako střihačka a režisérka. Do povídkového filmu Made In Sarajevo (1998) přispěla krátkým dokumentem Syndrom (Sindrome) o dvou teenagerech, kteří se po návštěvě diskotéky dopustí v tramvaji násilného trestného činu. Další soubor krátkých filmů Neke druge priće (Nějaké jiné příběhy, festivalový název Some Other Stories, 2010) zahrnoval krátké filmy režisérek z bývalých jugoslávských republik, které pojí téma mateřství. Ines Tanović do filmu příspěla mikropříběhem o chudém sarajevském manželském páru, který zjistí, že milenka jejich syna je těhotná.

Následovala řada krátkých dokumentů, z nichž uveďme alespoň dva nejvýznamnější: Společně s Danisem Tanovićem (nejsou nijak spřízněni) natočila film Jeden den na Drině (Jedan dan na Drini, 2011). Dokument zachycuje jeden letní den v Sarajevu, kdy se na dně přehrady Perucac začnou objevovat lidské ostatky. Práce týmu expertů na identifikaci těl blokují představitelé Republiky srbské, kteří chtějí přehradu zaplavit a skrýt tak zločiny minulosti. Film Ghetto 59 (Geto 59, 2014) zachycuje jeden den v životě válečných uprchlíků ve středisku Jezevci, které existovalo ještě dvacet let po válce v Bosně.

Na poli celovečerního hraného filmu režisérka debutovala filmem Náš každodenní příběh (Naša svakodevna priča, 2015). Tento film považuje režisérka za vyvrcholení témat, které akcentovala ve svých dosavadních krátkometrážních projektech. Film zobrazuje mikrosvět rodiny, do nějž vstupují politické a hospodářské problémy země, aby její členy sjednotila smrtelná nemoc. Film byl s úspěchem uveden na řadě mezinárodních festivalů.

Rodinným dramatem je i její druhý celovečerní film Syn (Sin, 2019). Ukazuje citové zmatky dospívajícího chlapce, který se nedokáže smířit, že je adoptovaný a cítí se v rodině po narození nevlastního bratra odstrčeně. Přes veškerou snahu rodičů utíká do světa drog a kriminality. (Petr Michálek)

​