Miloš Radivojević

 

„Láska a svoboda, to jsou dvě věci, na kterých stojí lidský druh.“

Miloš Radivojević

​

Miloš ´Miša´ Radivojević je filmový a televizní režisér, scénárista, profesor na Fakultě dramatických umění v Bělehradu. Ve své filmové tvorbě se nikdy nebál otevřeně kritizovat nešvary společnosti bez ohledu na důsledky, které to pro něj mělo. Za svůj odvážný přístup k filmové tvorbě si vysloužil status kultovního režiséra, který není ochoten dělat kompromisy.

 

Narodil se 3. listopadu 1939 v srbském Čačaku.  Začal studovat filosofii, ale později přešel na Fakultu dramatických umění v Bělehradě, která otevřela v šedesátých letech nové obory včetně filmové režie. Absolvoval v roce 1966 středometrážním filmem Adam i Eva u Aleksandara ´Saši´ Petroviće (významného představitele tzv. černé vlny v jugoslávském filmu). Byl to právě Miloš Radivojević, kdo jako první dokončil na FDU studium režie.

Na začátku své filmové kariéry (mezi lety 1961–1969) pracoval jako asistent režie pro dalšího klasika černé vlny Mladomira ´Purišu´ Đorđeviće.

Celovečerním filmem debutoval v roce 1970. Jeho první film Bube u glavi (Chyby v hlavě) je inspirován tehdy módní francouzskou novou vlnou. Film se odehrává v Jugoslávii v sedmdesátých letech, v době plné společenských změn přinášejících mnohé nejistoty. Je pohledem na tehdejší život mladých lidí prožívajících krizi identity. Prostřednictvím drobných dějových fragmentů sleduje jeden mladý pár.  Přestože jsou do sebe hlavní hrdinové zamilovaní, nedokážou žít společný život a jejich příběh spěje k tragickému vyústění.

Následují dva filmy, ve kterých si Radivojević vystačil beze slov. V roce 1971 natočil snímek Bez reći (Beze slov) a o rok později Testament. Film Bez reći je poskládán ze zdánlivě nesouvislých útržků dějů, které propojuje postava ztvárněná Draganem Nikolićem. V Testamentu (více o filmu na straně 20) využívá Radivojević podobných postupů, ale tento film je podstatně sevřenějším dílem, kterému dominuje strach a úzkost hlavního bezejmenného hrdiny. Toho si zahrál legendární Danilo ´Bata´ Stojković.

Po těchto experimentálních fil-mech plných různých metafor a podobenství, které logicky nemohly zaznamenat masový ohlas u publika, dochází v Radivojevičově tvorbě k zásadnímu zlomu. Mezi lety 1978 a 1984 natáčí čtyři nekompromisní a k jugoslávské společnosti velmi kritické snímky, které zaznamenávají bouřlivé reakce publika i stranických funkcionářů. Tato série filmů (kritika jí přiřkla označení „Pekelná tetralogie“) začíná filmem Kvar (Selhání, Závada) z roku 1978.  Hlavním hrdinou tohoto filmu je novinář Saša (Aleksandar Berček), který se přiženil do dobře situované, ale skrznaskrz maloměšťácké rodiny. Postupně si začíná uvědomovat, že nemá kontrolu nad svým životem. Ten totiž řídí v podstatě jeho tchán (Dušan Janičijević), který má díky své funkci spoustu známých a tím pádem značný vliv. Sašovi koupil auto, mladou rodinu finančně podporuje, zařídil jim bydlení ve své luxusní vile a neustále usměrňuje život mladých manželů. Tchán má rozhodující vliv na svou dceru, Sašovu manželku Nadu, která je zvyklá na to, že za ni její otec vyřeší každý problém. Také Sašovi systematicky vnucuje své názory a postoje. Podobné situaci čelí Saša i ve své novinářské práci. Jeho šéf (Ljuba Tadić) začíná stále častěji mluvit do Sašových reportáží a dává mu jasné pokyny, co může zveřejnit a co nikoliv. Svou nesvobodu Saša pociťuje den ode dne víc. Kam až situace zašla, si uvědomí, když mu tchán domluví návštěvu u svého známého lékaře, aby jej vyšetřil kvůli nepříjemné vyrážce, o které věděl jen on a jeho žena. To je poslední kapka, která Sašu přiměje ke vzpouře. Miloš Radivojević říká o filmu Kvar, že je jeden z jeho nejoblíbenějších a nejpravdivějších filmů, které natočil. Tvrdí, že v době vzniku mělo velkou cenu natočit film, který nastavuje zrcadlo tehdejšímu systému plnému pokrytectví a lží. Zobrazil tabuizované témata rozkladu systému a rodiny, navíc v něm bylo několik momentů, které byly tehdy chápány jako pornografické.  Jeho poselství se dá vztáhnout i na dnešní společnost, ale v současné záplavě filmové a jiné produkce už samozřejmě nemá takovou moc. Tehdy byl v Jugoslávii něčím novým, nevídaným a pobuřujícím. Film běžel nejprve úspěšně v kinech, pak se ale dostal (snad omylem) do vysílání státní televize a způsobil obrovský skandál, který málem skončil lynčováním režiséra a zodpovědných činitelů televize.  „Kvůli hrozbám jsem se nemohl vrátit domů. Musel jsem nocovat v parku. Je neuvěřitelné, co způsobilo televizní vysílání filmu v hlavním čase. Byla to doba, kdy měla rodina jeden televizor a dívaly se na něj společně dvě-tři generace. U filmu se styděli rodiče před dětmi a děti před rodiči. A je skvělé, že film takto zafungoval“, vzpomíná Radivojević.

Ještě radikálnější je Radivojević ve filmu Kluk, který slibuje (Dečko koji obečava)  (více o filmu na straně 11). I v něm se mladý hrdina, kterého opět mistrně ztvárnil Aleksandar Berček, snaží vymanit z nudného a beznadějného života v znormalizované socialistické společnosti. Opouští svou dívku i maloměšťáckou rodinu, zanechává studia medicíny a místo toho se po hlavě vrhá do víru tehdejší bělehradské punkové scény, která se bouří proti nesvobodě, malosti a pokrytectví – neblahým důsledkům třicetiletého budování socialismu.

Další vyobrazení vzpoury proti systému přináší film nazvaný ironicky Živeti kao sav normalan svet (Žít, jako celý normální svět) z roku 1982. Podobně jako ve filmu Kluk, který slibuje, je i zde hlavním hrdinou talentovaný mladý skladatel (Svetislav ´Bule´ Goncić), který se vymyká ze svého okolí a dostává se do konfliktu s konformně uvažujícími autoritami. Tentokrát se ale nepohybuje na poli punku, ale v oblasti vážné hudby. I zde jsou v popředí dvě témata, která provází celou Radijevičovu tvorbu – láska a svoboda.

Závěrečným a vrcholným dílem Radivojevičovy „Pekelné tetralogie“ je snímek Una z roku 1984 (více o filmu na straně 33) natočený podle stejnojmenného románu Moma Kapora. Mladá studentka (Sonja Savić) v něm má sehnat kompromitující nahrávku na mezi studenty oblíbeného, ale pro vedení fakulty nepohodlného profesora (Rade Šerbedžija). Film poukazuje na morální rozklad společnosti, ve které každý na každého něco ví a největší hodnotou je postup v kariérním žebříčku na vyšší pozici.

Mimo popsanou tetralogii stojí Radivojevićův snímek Snovi, život, smrt Filipa Filipoviće (Sny, život, smrt Filipa Filipoviće) natočený v roce 1980. V něm si Aleksandar Berček zahrál významného jugoslávského revolucionáře, politika a spoluzakladatele Komunistické strany Jugoslávie, jejího dlouholetého vrchního sekretáře a významného činovníka Kominterny (Komunistická internacionála – mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě v roce 1919) Filipa Filipoviće. Filip Filipović se narodil v roce 1878 v srbském Čačaku (což je také rodiště Miloše Radivojeviće). Film nás ale zavádí na konec jeho života do Moskvy, ve které Filip Filipović prožil posledních čtrnáct let svého života. V roce 1938 vrcholí Stalinova Velká čistka. Filip Filipović sedí v potemnělém pokoji a krátí si čekání na zatčení psaním pamětí a vzpomínkami na prožitý život a vykonanou práci. V četných flashbacích doplněných Filipovičovými komentáři jsou ve filmu zobrazeny nejdůležitější epizody jeho života. Filip Filipović je ve filmu spodobněn jako poctivý člověk, který myslel vše, za co bojoval a v co věřil, upřímně a nezištně. Z dnešního pohledu můžeme jeho přesvědčení vnímat jako naivní, ale v době jeho života byly Marxovy či Leninovy myšlenky na světovou revoluci, ze které vzejde nový spravedlivý řád, pro mnoho lidí zcela logicky velmi přitažlivé. Filip Filipović na svou naivitu doplatil, když byl, podobně jako dalších více než 600 000 stranických funkcionářů, spisovatelů, důstojníků a vzdělanců, v rámci Stalinovy Velké čistky popraven.

Po tomto plodném období, ve kterém natočil Radivojević za sedm let šest filmů, nastala v jeho filmové tvorbě čtyřletá odmlka. Až v roce 1988 natáčí film Čavka, který se z jeho tvorby zcela vymyká. Jedná se o drama o dvou chlapcích z různých sociálních vrstev, které navzdory nepřízni osudu pojí přátelství. Ani tomuto snímku nechybí kritický osten, který je namířen proti neschopnosti systému postarat se o děti bez domova.

Do světa dospělých se vrací v roce 1992 filmem Uvod u drugi život se Zoranem Cvijanovićem a Sonjou Savić v hlavních rolích. Film podle románu Mirka Kovaće, který byl od počátku velkým kritikem Slobodana Miloševiće, koprodukovala paradoxně státní televize, která jinak často sloužila jako nástroj Miloševićovy propagandy. Hlavním hrdinou filmu je mladý spisovatel v tvůrčí krizi, který se seznámí s otcem své dívky, dlouholetým pracovníkem UDBA (jugoslávské tajné policie) a vyposlechne si jeho bizarní životní příběh. V roce 1992 zřejmě nebyla na podobný film ta správná doba a film nezaznamenal příliš dobré ohlasy.

V devadesátých letech, ve kterých se okleštěná Jugoslávie propadla do hluboké ekonomické krize, natočil Radivojević ještě jeden snímek. V roce 1994 měl premiéru film Ani na nebi ani na zemi (Ni na nebu ni zemlji) (více o filmu na straně 21) předjímající jeho třetí tvůrčí etapu, která odstartuje o deset let později filmem Probouzení z mrtvých (Buđenje iz mrtvih). Filmem Ani na nebi ani na zemi začíná Radivojevićova úzká spolupráce s hercem Svetozarem Cvetkovićem. Ve filmu o třech mladících, kteří hledají štěstí v soudobém Bělehradě, si zahrál jednu z hlavních rolí.

V druhé polovině devadesátých let natočil dvě epizody televizního seriálu  Otvorena vrata (Otevřené dveře) a dvacetisedmidílný seriálu Gore dole (Nahoru dolů). K filmové režii se dostal až v půlce první dekády nového století symbolicky nazvaným snímkem Probouzení z mrtvých (více o filmu na straně 32). Film se odehrává během bombardování Jugoslávie letectvem NATO. Hlavní postavou filmu je Miki, vysokoškolský profesor, prozápadní demokraticky smýšlející intelektuál a kritik Miloševićova režimu. Snímkem Probouzení z mrtvých Radivojević suverénně navazuje na svá vrcholná díla z osmdesátých let a možná je i překonává. Tento film se dá řadit do volné trilogie. Patří do ní společně s následujícími dvěma filmy, Odbačen (Odmítnutý) a Jak mne ukradli Němci (Kako su me ukrali Nemci). Všechny tři jsou výsledkem spolupráce Radivojević – Cvetković.  Do postav, které v nich Svetozar Cvetković hraje, vkládá Radivojević své pocity, obavy, strachy, názory, postoje i různé střípky z vlastního života. Především o pocitech a obavách je film Odbačen z roku 2007. Jeho hlavní hrdina touží z celého srdce po změně. Nechce ale měnit sebe, na to se mu s blížící se padesátkou zdá již pozdě. V duši zůstává bohémem a hédonistou a opájí se pocitem svobody. Natolik je ale džentlmenem, že nechce být na obtíž okolnímu modernímu světu, přátelům, svému dítěti, a proto se s nimi vypořádá a odchází k moři.

Nejautobiografičtějším snímkem Radivojevičovy kariéry je jeho doposud poslední film Jak mne ukradli Němci z roku 2011 (více o filmu na straně 28).  Ten se odehrává ve dvou časových rovinách. V roce 1991, ve chvíli kdy se v Jugoslávii schyluje k válce, vypráví hlavní postava filmu opuštěnému děvčátku příběh z 2. světové války. Radivojevič se inspiroval svými skutečnými zážitky. Vyrůstal za války bez otce, s matkou, která se o něj příliš nestarala. Otce mu svým způsobem nahradil německý důstojník ubytovaný v jejich domě. Podobně jako Sny, život, smrt Filipa Filipoviće je i tento film poskládán především z výjevů ilustrujících vyprávění.

Podle informací herce, producenta a blízkého Radivojevičova přítele Svetozara Cvetkoviće žije Miloš Radivojevič u moře v Černé Hoře a na letošní léto naplánovali společně natáčení nového filmu.

Scénáře k většině svých filmů si Miloš Radivojević napsal sám, nebo na nich přinejmenším spolupracoval. Jakýmsi poznávacím znakem jeho filmů se stala také hudba významného jugoslávského skladatele filmové hudby Kornelija Kovaće. Výjimku v tomto směru představují pouze filmy Ani na nebi ani na zemi, ve kterém se o hudební stopu postaral populární jugoslávský písničkář Momčilo ´Bajaga´ Bajagić, Kluk, který slibuje s hudbou leadera punkové kapely Šarlo akrobata Dušana Kojiće a film Jak mne ukradli Němci, pro který složila hudbu Isidora Žebeljan. ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Dragan Kresoja

​

Narodil se 23. 3. 1946 v Bělehradě. Svou filmařskou kariéru zahájil v šedesátých letech v Kino klubu Bělehrad*.  Svůj první snímek Dosada (Nuda) zde natočil v roce 1964 na osmimilimetrový film. Měl s ním úspěch na několika festivalech amatérského filmu, a tak jej brzy následovaly další dva krátké filmy Hepening (Happening) a Žena je žena.

Další cenné filmařské zkušenosti získal Kresoja jako asistent režie. Dělal jej například Veljku Bulajićovi při natáčení největšího jugoslávského válečného spektáklu Bitva na Neretvě (Bitka na Neretvi) nebo Žikovi Mitrovićovi při natáčení dalšího partyzánského eposu Užicka republika (Užická republika). Zde se setkal také s Goranem Markovićem. I on dělal v rámci své vojenské služby Mitrovičovi asistenta, ale na rozdíl od Kresoji měl za sebou studia na pražské FaMU. Právě Markovičovi pak dělal asistenta režie při natáčení jeho filmů Specijalno vaspitanje (Zvláštní výchova), Závod o velkou cenu (Nacionalna klasa) nebo Variola vera. A nezůstalo jen u Markovićových filmů. Práci asistenta režie dělal prakticky celou svou kariéru a spolupracoval tak s mnoha dalšími režiséry, mimo jiné s Milošem Radivojevičem, Brankem Baletićem, Milem Đukanovićem, Miroslavem Lekićem a s mnoha dalšími. Asistentem režie byl u více než čtyřiceti snímků, takže se dá bez nadsázky říct, že měl přímý vliv na velký kus jugoslávské kinematografie od sedmdesátých až po devadesátá léta.

Kromě toho natočil šest vlastních celovečerních filmů. V roce 1983 debutoval dramatem Ještě jednou (Još ovaj put) o dvou propuštěných vězních (více o filmu na straně 6). V následujícím roce natočil válečné drama Kraj rata (Konec války) odehrávající se na konci 2. světové války v ustašovském Nezávislém státě Chorvatsko. Zápletka filmu je tak trochu westernová. Hlavní hrdina, jednoruký pistolník, putuje válkou zmítanou zemí a mstí se za vraždu své manželky. V roce 1987 natočil ceněné drama Oktobrfest (Oktoberfest) o mladíkovi, který se snaží vymanit z bludného kruhu života v socialistické společnosti. I jeho poslední jugoslávský film Original falsifikata (Originál falsifikátu) z roku 1991 je ostrou kritikou režimu. Jeho děj se odehrává ve dvou časových rovinách – osudy několika postav sleduje na samém začátku fungování socialistické Jugoslávie, a pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let, těsně před jejím rozpadem. V obou případech pojmenovává negativní jevy, které provází jugoslávské budování (resp. udržování) socialismu. Tento film se stal historicky posledním jugoslávským kandidátem na Oscara.

V roce 1993 Kresoja trochu změnil žánr, když natočil film Pun mesec nad Beogradom (Úplněk nad Bělehradem). Toto drama mladého novináře, který se během války na začátku devadesátých let ukrývá před odvodem do Jugoslávské lidové armády, se nečekaně promění v upírský horor. Poslední film natočil v roce 1996. Nese název Tamna je noć (Temná je noc, 1996). Jeho děj zasadil doprostřed masivních studentských protestů proti Miloševićově politice, ke kterým došlo již v červenci 1992. Další filmy již bohužel natočit nestihl, protože téhož roku tragicky zahynul při natáčení filmu Suton nad Beogradom (Soumrak nad Bělehradem). Při natáčení záběrů z ptačí perspektivy se vrtulník, ve kterém letěl, zřítil do vody nedaleko ústí Sávy do Dunaje. Společně s ním zahynul také jeho syn, který dělal kameramana filmu, i pilot vrtulníku.

 

*) Podobné kino kluby vznikaly v Jugoslávii už od padesátých let a nabízely různým filmovým nadšencům jak technické zázemí, tak základní filmařské vzdělání.  Protože Fakulta dramatických umění v Bělehradě otevřela obor filmová režie až v průběhu šedesátých let, sehrál právě Kino klub Bělehrad a celý systém těchto amatérských vzdělávacích center velmi významnou roli. Do značné míry suploval mezery v oficiálním jugoslávském vzdělávání filmařů. V době, kdy se do jeho prostředí dostal Kresoja, byl v podstatě nejvýznamnějším centrem nového jugoslávského filmu, které dalo světu takové osobnosti, jako byli třeba Aleksandar Petrović či Dušan Makavejev.

ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Dušan Milić

 

Narodil se v roce 1969 v Bělehradě. V roce 1995 ukončil studia filmové a televizní režie na Fakultě dramatických umění v Bělehradě. Další filmařské zkušenosti získal např. u Gorana Markoviće, kterému dělal asistenta při natáčení filmu Tito a já (Tito i ja, 2001). Zásadní pro jeho další filmařskou kariéru byla ale především spolupráce s Emirem Kusturicou. Právě jeho celovečerní hraný debut, akční romantická komedie Jagoda u Supermarketu (Jagoda v supermarketu), z roku 2003, byl zároveň prvním hraným filmem produkovaným společností Rasta International Emira a Maji Kusturicových. Kusturica si ve filmu také zahrál epizodní roli. Hlavními hvězdami filmu jsou však Srđan Todorović a Branka Katić. Todorović představuje bývalého vojáka, který se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a přepadne nový jugo-americký supermarket. V něm pracuje jako pokladní mladá Jagoda, která do té doby marně hledá svou životní lásku.  Snímek je zajímavý také tím, že o jeho hudební složku se postarali Nele Karajlić a Dejan Sparavalo – Kusturicovi kolegové z kapely The No Smoking Orchestra a tato kapela hudbu plnou svérázných cover verzí (včetně balkánské verze Lost in The Supermarket od The Clash ) také nahrála. 

Kusturica se jako koproducent podílel i na jeho druhém hraném filmu Guća! (2006) – variaci na Romea a Julii zasazenou do prostředí největšího festivalu balkánské dechovky, který se odehrává v městečku Guća (více o filmu na straně 9). K oběma snímkům si Milić napsal také scénáře.

S hudbou souvisí také televizní seriál Folk, který natáčel (a podílel se na scénáři) mezi lety 2012–2014. Tento jednadvacetidílný seriál sleduje cestu mladé dívky ke slávě v showbyznysu.

Velkým překvapením pro všechny, kteří sledovali Milićovu filmovou a seriálovou tvorbu byl jeho třetí film Travelator, kterým dokonale změnil jak žánr, tak styl. Snímek je halucinogenním tripem mladého hráče počítačový her. Svět FPS (First-person shooter - česky prostě střílečka z pohledu první osoby) se ve filmu mísí s realitou, ve které má tento hráč zabít člověka. Ve filmu se kromě skutečnosti a virtuální reality střídají také časové roviny a bídné prostředí internačního tábora kdesi na Balkáně se zářivými kulisami Las Vegas.

V letech 2016–2017 byl Milić plně zaměstnán výrobou komediálního seriálu Sumnjiva lica (Podezřelé tváře). Celkem bylo natočeno 86 dílů, z nichž 18 režíroval sám Milić.

V prosinci letošního roku by měl do kin vstoupit čtvrtý Miličův celovečerní film Mrak (Temnota). Sám režisér o důvodech, proč natočil tento film, říká: "Jsem dost starý na to, abych se ve filmu nezabýval malými tématy, a proto je tématem mého nového filmu strach, který panuje mezi Srby, kteří zůstali žít v Kosovu."

Kromě práce na vlastních filmových projektech napsal také několik scénářů. Podílel se třeba na scénáři koprodukčního filmu bulharského režiséra Stefana Komandareva Svět je velký a záchrana kyne odevšad (Svetat e golyam i spasenie debne otvsyakade).

​

​

Andro Martinović

 

Andro Martinović se narodil v r. 1977 v Nikšići. Absolvoval studium obecné literatury a teorie literatury a filmové a televizní režie v Bělehradu. Je ředitelem Černohorské kinotéky a docentem na Fakultě vizuálních umění Univerzity Mediteran v Podgorici. Věnuje se filmové publicistice a je autorem několika krátkých filmů různých žánrů (hraný, dokumentární a animovaný), které byly uvedeny v oficiálních soutěžích na více než dvaceti prestižních mezinárodních filmových festivalech. Jeho film Nedotčeni sluncem (Netaknuti suncem, 2002) dostal cenu Zlatna plaketa Beograda a byl vyhlášen nejlepším jugoslávským krátkým hraným filmem roku 2002. Eurochannel zahrnul tento film do European Short Film Tour, do kterého byly vybrány nejlepší evropské krátké filmy z období od roku 2000 do roku 2010. Podobně úspěšně si vedl i jeho druhý krátký film Masky (Maske) z roku 2009.

Film Mezi dnem a nocí (Između dana i noći), je Martinovičovým celovečerním filmovým debutem. O tom, jak obtížné je natočit celovečerní film v Černé hoře svědčí Martinovićova odpověď v rozhovoru pro katalog Vsetínského filmového maratonu, který se uskutečnil již v roce 2014: „Teď připravuju natáčení svého prvního celovečerního filmu. Jedná se o triptych, jehož hlavním tématem je vztah otce a syna v mezních životních situacích. Projekt už v roce 2010 dostal první cenu v konkurzu našeho Ministerstva kultury, ale bohužel to nestačilo k tomu, abych film dokončil. Stejně jako u ostatních projektů doufáme, že se nám podaří zajistit dodatečnou podporu v dalších fázích realizace.“ Po takřka deseti letech se Martinovićovi konečně podařilo dotáhnout svůj projekt (který nesl původně jméno Odysseus) do zdárného konce. V dubnu 2019 měl premiéru v Černé Hoře a v letošním roce jej Černohorci vyslali do boje o Oscara. A na letošním Vsetínském filmovém maratonu vstoupí díky společnosti Balkanfilm také do české filmové distribuce.

ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Emir Kusturica

 

Narodil se v roce 1954. Jeho otec pracoval jako novinář a jeho matka byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal na sarajevském předměstí Gorica.

O svém dětství napsal knihu A kde jsem v tom příběhu já. Byl vášnivý fanoušek filmů a úspěšný filmový amatér, takže se nakonec dostal na pražskou FaMU. Studoval  v ročníku Otakara Vávry a nikdy se ke svému profesorovi nepřestal hlásit. Jeho cvičení Guernika (1978) mu vyneslo první ocenění na studentském festivalu v Karlových Varech.

Po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi a jeho první domácí snímek Nevěsty přicházejí byl zakázán "pro explicitní použití sexuálního tabu" (incest). Za následující film Bifé Titanic (1979) podle povídky Iva Andriće dostal cenu v Portoroži.

Na plátně kin debutoval nostalgickou komedií Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sječaš li se, Dolly Bell, 1981) o trýznivém dospívání chlapce v Sarajevu 60. let. Film získal dvě ceny na MFF v Benátkách (více o filmu na straně 18).  Pokračoval ve spolupráci se spisovatelem Abdulahem Sidranem a natočil film Otec na služební cestě (Otac na službenom putu), za kterou získal Velkou cenu v Cannes). Trojici autobiograficky inspirovaných děl, "která se všechna týkala mého dětství a mých osobních problémů," uzavírá mistrovská balada z cikánského života Dům k pověšení (Dom za vešanje, 1988) (opět cena v Cannes).

​

Začíná učit v Sarajevu, ale na pozvání Miloše Formana učí také na Columbia University v New Yorku. Podle námětu jednoho ze svých žáků natáčí Arizona dream (1993) (cena na MFF Berlín). A podle scénáře Dušana Kovačeviće v barrandovských a bulharských ateliérech vzniká Kusturicův nejnáročnější projekt Underground (1995)  (Velká cena v Cannes).

Po třech letech je v Benátkách cikánská burleska Černá kočka, bílý kocour (Crna mačka, beli mačor, 1998) a dostává další ocenění.

V roce 2000 točí svůj první dokument Super 8 stories o skupině No Smoking Orchestra, ve které hraje na kytaru.

V roce 2004 dokončil film Život je zázrak (Zivot je čudo), který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Kvůli filmu postavil etnoměstečko Drvengrad.

V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja.

V roce 2007 v Drvengradu natáčí svůj další hraný film Závěť (Zavet) a o rok později pak dokument o Diegu Maradonovi.

V roce 2016 natáčí zatím svůj poslední hraný film Na mléčné dráze (Na mlečnom putu) a v roce 2018 pak další dokument o uruguayském prezidentovi El Pepé.

Kusturica je i herec, hrál asi ve 20 filmech. První  roli sehrál v kultovním bosenském filmu Valtr brání Sarajevo.

Napsal tři knihy, jednu operu a postavil dvě města - Drvengrad a Andričgrad. Žije  v Drvengradu se svojí ženou a dvěma dětmi a od roku 2008 zde každý rok pořádá filmový festival.

 

Převzato z putovní výstavy:

Emir Kusturica - filmový režisér, herec, hudebník, spisovatel, architekt... ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Živojin Pavlović

 

Živojin ´Źika´ Pavlović se narodil se v roce 1933 ve městě Šabac (Srbsko – Jugoslávie). Ve svých devatenácti letech začal psát o filmu a umění pro bělehradské noviny a časopisy. Vystudoval obor dekorativní malířství na Akademii užitých umění v Bělehradě. V pětadvaceti natočil svůj první amatérský film Ljuba Popović (1958). Následovaly dva krátké filmy Triptih o materii i smrti (1960) a Lavirint (Bludiště, 1961), které natočil v rámci činnosti Kinoklubu Bělehrad.

O rok později natočil krátký film Žive vode (Žívé vody), který se stal součástí omnibusu Kapi, vode, ratnici (Kapky, voda, válečníci, 1962). Další dvě povídky mají na svědomí Kokan Rakonjac a Marko Babac. Za tento film získal první z mnoha cen (Zvláštní cena poroty na festivalu v Pule).

 

V roce 1963 vydal svou první sbírku povídek Krivudava reka (Křivolaká řeka). V roce 1965 pak vydal svůj první román Lutke (Panenky). Za toto dílo získal svou první literární cenu (cena Isidora Sekulić). Za svůj život napsal 32 knih a natočil 15 filmů.

 

Jeho filmy jsou charakteristické svým výrazem i zpracovávanými tématy. Jsou velmi kritické k poměrům, které v jugoslávské společnosti panovaly. Natáčel zejména sociální dramata o hrdinech, kteří se dostávají do konfliktu se společností, ve které žijí. Po Kapi, vode, ratnici natočila stejná trojice tvůrců další filmový triptych Grad (Město, 1963). Tento nelichotivý portrét Bělehradu byl v Jugoslávii, přestože ta byla o hodně svobodnější než Československo, oficiálně zakázán. Pavlović je autorem třetí části pojmenované Obruč.

Předešlé dva filmy byly poskládané z krátkých filmových povídek, takže za první Pavlovićův celovečerní hraný film lze považovat až mysteriózní snímek Neprijatelj (Nepřítel) z roku 1965. Jedná se o adaptaci Dostojevského novely Dvojník, kterou Pavlović zasadil do prostředí průmyslové tiskárny. Za tento film získal své první mezinárodní filmové ocenění na festivalu v Katarze. V hlavní dvojroli se zaskvěl Velimir ´Bata´ Živojinović.

V roce 1966 natočil drama Povratak (Návrat). V tomto filmu si Velimir Živojinović zahrál polepšeného gangstera přezdívaného Al Kapone, který se po šesti letech ve vězení vrací domů do Kosova a zjišťuje, že s jeho pověstí je takřka nemožné vést spořádaný život.

V roce 1967 měly premiéru hned dva Pavlovićovy filmy. A oba patří k tomu nejlepšímu, co v životě natočil.  V lednu vstoupilo do kin drama Probouzení krys (Buđenje pacova) o bývalém stalinistovi, který po roztržce Tita se Stalinem nedokázal včas změnit kabát a od té doby se protlouká životem jako výrobce kravat, bez společenské prestiže a bez jistoty důstojného výdělku. Film byl uveden na festivalu v Berlíně, odkud si odvezl Stříbrného lva a patří mezi stěžejní díla tzv. černého filmu. V prosinci vstoupil do kin snímek Až budu mrtev (Kad budem mrtav i beo) o flákači Džimim Barkovi, kterého mistrně ztvárnil Dragan Nikolić. Tento film se údajně stal prvotní inspirací pro Schlesingerova Půlnočního kovboje. Na festivalu v Pule získal hlavní cenu – Zlatou arenu a to i přesto, že hlavní postava Džimi Barka, kterému jeho nezodpovědný a zištný životní styl přináší absolutní svobodu, ztělesňuje všechno ostatní, jen ne příkladného hrdinu socialistické společnosti. V roce 1968 se ještě stihlo (před příjezdem okupantů do Československa) jeho uvedení na festivalu v Karlových Varech, kde byl film nominován na Křišťálový globus a získal cenu FIPRESCI.

Dále natočil film V pasti (Zaseda, 1969). V šedesátých letech bylo i u nás natočeno mnoho protirežimních snímků, ale asi žádný z jejich tvůrců nezašel tak daleko, jako Živojin Pavlović v tomto filmu. Budování socialismu v malé vsi bezprostředně po vítězství partyzánského odboje kdesi ve východním Srbsku ukazuje bez příkras. Vítězové zde plení a zabíjejí bez soudů a na jejich stranu se přidávají zfanatizované masy - mnohdy se jedná o naivní a nezkušené mladé lidi, ale často také o vypočítavé patolízaly, kteří jsou velmi citliví na změnu směru větru... Film byl uveden a oceněn na festivalu v Benátkách. Vzbudil velkou nevoli stranických funkcionářů a Pavlović po jeho uvedení nemohl mnoho let filmovat v Srbsku. Další filmy proto natáčel ve Slovinsku.

Na film Zaseda tématicky navazuje drama Rdeče klasje (Rudé klasy, 1971) vyobrazující velmi syrovým způsobem nepovedenou kolektivizaci jugoslávského, resp. slovinského venkova na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Na festivalu v Pule získal cenu za nejlepší režii a byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně.

Také následující Pavlovićův snímek Let mrtvého ptáka (Let mrtve ptice) z roku 1973 se odehrává na venkově. Tentokrát se ale jedná o sondu do soudobého slovinského venkova potýkajícího se s masivním odlivem obyvatelstva, které odchází za prací do ciziny. Tyto problémy rámují tragický příběh jedné rodiny.

Snímkem Hajka (Štvanice) z roku 1977 se Pavlović vrací do období 2. světové války, během které na území Jugoslávie propukla regulérní občanská válka. Děj filmu se odehrává na území Černé Hory, kde se četnici proti partyzánům mnohdy spojili s původním nepřítelem – s italskými okupanty. Film je natočen podle prózy známého autora válečných románů a účastníka protifašistického odboje Mihaila Laliče a přináší o poznání objektivnější pohled na složitou problematiku domácího oboje, než bylo do té doby v subžánru partyzánského filmu běžné.

Téma domácího protifašistického odboje během 2. světové války Pavlović dále rozvíjí ve filmu Nasvidanje v nasledni vojni (Nashledanou v příští válce, 1980). Není to rozhodně typický jugoslávský partyzánský film, jakých bylo natočeno velké množství zejména brzy po válce. Nejen kvůli druhé časové rovině, ve které se mnoho let po válce snaží hlavní hrdina ve Španělsku vypořádat s jedním z německých okupantů. Partyzáni zde nejsou zobrazeni, jako hrdinové. Mnozí z nich ani nejsou přesvědčenými komunisty. Popravy zajatců vyznívají spíše jako chladnokrevné vraždy.

Film Pach těla (Zadah tiela, 1983) odráží tak trochu Pavlovićovu situci vyhnance, který svou práci nemůže dělat v rodném Srbsku. Odehrává se v prostředí zaměstnanců Jugoslávských železnic, ze kterého pochází prakticky všechny postavy. Strojvůdce Bora je neustále na cestě mezi Lublaní a Bělehradem. Přestože je Srb, žije v Lublani se slovinskou manželkou (prodavačkou lístků) a dvěma syny. Jeho manželství se rozpadá a poté, co se v Bělehradě seznámí s Milkou - bývalou ženou spolupracovníka Panča, začne usilovat o rozvod. S manželkou jej dá znovu dohromady až starost o jejich staršího syna, kterého podezírá z nezákonných aktivit. Mezitím se ukáže, že je Milka těhotná a Bora je náhle zoufale rozpolcený mezi Bělehradem a Lublaní.

V roce 1987 natáčí syrové sociální drama z hornického prostředí Cesta do Katangy (Na putu za Katangu). Hlavní hrdina (Svetoztar Cvetković) se cestou za svým snem o rychlém zbohatnutí zastaví ve svém rodném městě, aby dořešil několik záležitostí. Setkání se zpěvačkou Zanou jeho plány zcela promění (více o filmu na straně 22).

Poslední (resp. předposlední) Pavlovićův film Dezerter z roku 1992 je opět volnou adaptací Dostojevského prózy. Ve filmu se odrážejí aktuální události – válka v Chorvatsku, bitva o Vukovar. Ty ale tvoří spíše jen rámec příběhu dvou přátel, kteří se postupně odcizují. Pavle Trusić a Aleksa Veljačić jsou důstojníky Jugoslávské lidové armády (JNA). Před válkou milovali jednu ženu. Ta se nakonec rozhodla pro Pavla a usadila se s ním ve Vukovaru, zatímco Aleksa odešel do Bělehradu, kde budoval svou vojenskou kariéru. Po osmi letech se přátelé znova setkávají. Píše se rok 1991 a právě probíhá krvavá bitva o Vukovar. Aleksa sem přijíždí jako vojenský soudce a má za úkol soudit dezertéry z JNA. Od Pavla se dozvídá, že jejich společná láska Naděžda zemřela a Pavle zůstal sám s devítiletou dcerou Lilou. Nedlouho poté, co Aleksa splní své soudcovské poslání ve Vukovaru a vrátí se do Bělehradu, dezertuje Pavle z armády a přijíždí i s Lilou za ním. Aleksa postupně nabývá přesvědčení, že je holčička jeho. Utvrzuje jej      v tom Pavlovo chování k dceři, které ani zdaleka nepřipomíná chování milujícího otce. Když Lila vážně onemocní a Pavle za ní odmítá přijet do nemocnice, začíná Aleksa přemýšlet o tom, jestli přítele neudat.

V Pavlovićově filmografii figuruje nakonec ještě snímek Država mrtvih (Stát mrtvých), který byl do kin uveden v roce 2002. Živojin Pavlović ale zemřel v roce 1998 a tento film o stárnoucím slovinském důstojníkovi JNA, který po vyhlášení slovinské samostatnosti zůstává věrný Jugoslávii a svým ideálům, dokončil po neuvěřitelných peripetiích Pavlovićův student Dinko Tucaković. Film je adaptací divadelní hry Janez Siniši Kovačeviće. Janezova rozpadající se rodina je metaforou rozpadu Jugoslávie. Již se nedozvíme, jak by film vypadal, kdyby jej mohl dokončit sám Pavlović, ale natáčení všech scén proběhlo ještě za Pavlovićova života, takže můžeme věřit, že Tucakovićův sestřih není asi až tak odlišný od Pavlovićových představ… ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Svetislav Prelić

 

Svetislav Prelić se narodil v roce 1944 v Bělehradě. V roce 1968 diplomoval na Fakultě dramatických umění. Své první filmařské zkušenosti získal jako asistent režie. Hned v roce 1968 asistoval Mladomirovi Đorđevićovi při natáčení filmu Podne (Poledne). V roce 1974 byl jedním z asistentů Živorada Mitroviće při práci na partyzánském spektáklu Užička republika (Užická republika) a asistenta režie dělal rovněž Branku Baletićovi se kterým spolupracoval na filmech Šok od šljiva (Švestková šťáva, 1981) a Balkan expres (Balkan ekspres, 1983).

Jako režisér se poprvé představil v roce 1976 krátkým filmem Pesma mi je otec i majka (Báseň mi je otcem i matkou), který následovaly další dva krátké filmy U traganju (Při hledání, 1977) a Iz ruke ptica (Pták z ruky, 1979).

Tyto své první režisérské zkušenosti zúročil v roce 1983, kdy natočil svůj velmi úspěšný debut  Cukrová voda (Šečerna vodica) se Sonjou Savić a Svetislavem Goncićem v hlavních rolích. Tato hvězdně obsazená romantická komedie (více o filmu na straně 26), ve které si zahráli také Ljubiša Samardžić, Milena Dravić, Velimir Živojinović a mnoho dalších populárních jugoslávských herců, získala cenu diváků na festivalu v Pule a Prelićovi zajistila nesmazatelný zápis do historie jugoslávské kinematografie.

Patrně pod vlivem úspěchu Cukrové vody natočil Prelič v 85. roce další komedii Debeli i mršavi (Tlustý a hubený). Na rozdíl od Cukrové vody, která nabídla kromě humoru také zajímavý pohled do života a uvažování soudobé mládeže, je tento film ryzí crazy komedií stojící na jednoduchém humoru. Jeho děj okořeněný kriminální zápletkou, nevěrou či záměnou osob se odehrává v sanatoriu pro úpravu váhy oběma směry.

O poznání lépe dopadla jeho třetí komedie Majstor i Šampita (Mistr a Šampita) z roku 1986. Rozverná mladá reportérka s přiléhavou přezdívkou Šampita (šampita je piškotový dezert s nadýchaným sladkým sněhovým krémem) dostane v redakci za trest úkol napsat článek o tom, jak se daří vydělávat peníze drobným živnostníkům. Tento úkol je jí proti mysli, pak ale potká stárnoucího ženatého obuvníka Mileho. Pod záminkou napsání článku jej začne svádět. Nepočítá však s tím, že se do ní Mile opravdu zamiluje a za hnízdečko lásky, které pro ni pořídí, je ochoten obětovat společné rodinné úspory... Šampitu si s gustem zahrála opět Sonja Savić, která je dodnes hlavním důvodem pro zhlédnutí tohoto snímku.

Svůj poslední jugoslávský film Poltron (Patolízal), trefnou satiru odehrávající se v typickém jugoslávském podniku, natočil v roce 1989. Na příkladu snaživého, ale nekompetentního ředitele (Ljubiša Samardžić) a jeho podlézavého náměstka (Zoran Cvijanović), který se úzkostlivě vyhýbá jakékoliv práci, naznačil, proč se jugoslávská společnost v závěru osmdesátých let propadá stále hlouběji do hospodářské krize.

V devadesátých letech, po sedmileté tvůrčí odmlce, natočil  Prelić dva komediální televizní seriály Mali kučni grafiti (Malé domáci graffiti, 1996) a Kanal mimo (1998).

K celovečernímu hranému filmu se vrátil až v roce 2004 snímkem Biro za izgubljene stvari (Ztráty a nálezy).  Překvapivě se ale nejedná o komedii, ale o komorní konverzační drama, jež sleduje skupinu vysokoškolsky vzdělaných třicátníků, kterým vzala válka v devadesátých letech možnost normálního dospívání, jak při nekonečných rozhovorech hledají svou identitu. Změna žánru Prelićovi příliš nesvědčila a snímek budí poněkud rozpačitý dojem.

Jeho doposud posledním filmem je dokument Đorđe Vajfert (2012) o srbském průmyslníkovi německého původu, který zastával mezi lety 1890–1902 a 1912–1926 post guvernéra Srbské (resp. Jugoslávské) národní banky. ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Petar Ristovski

Petar Ristovski se narodil v roce 1986 v Bělehradě. Vystudoval filmovou a televizní režii na Fakultě dramatických umění v Bělehradě. Jako režisér i producent spolupracuje se svým otcem, známým srbským hercem, producentem i režisérem Lazarem Ristovskim v produkční společnosti Zillion film. Na projektech Zillionu získal své první praktické filmařské zkušenosti.  Různé pomocné funkce ve filmovém štábu zastával již při natáčení filmů  Optimisti (2006, r. Goran Paskaljević) či Svatý Jiří zabíjí draka (Sveti Georgije ubiva azdahu, 2009, r. Srđan Dragojević). Mezi lety 2009-11 dělal asistenta režie Radoši Bajićovi při natáčení 33 epizod rozsáhlého televizního seriálu Selo gori a baba se ceslja (Vesnice hoří a bába se češe). Svému otci asistoval u natáčení jeho komedie Beli lavovi (Bílí lvi, 2011) a Miloši Radovićovi u Deníku strojvůdce (Dnevnik mašinovodje, 2016). U těchto filmů si vyzkoušel také roli producenta, podobně, jako u novinky Pijavice (2019) režiséra Dragana Marinkoviće (v září vstupuje do českých kin).

V roce 2013 režíroval společně se skupinou svých spolužáků z FDU film Kde je Naďa? (Gdje je Nadja?) o zoufalém otci, který hledá svou ztracenou dceru. Film byl jejich absolventskou prací (fungovalo to tak, že každý natočil jednu scénu), ale vzhledem k tomu, že nezůstal jen za zdmi fakulty, lze jej považovat za regulérní hraný celovečerní film. V roce 2015 natočil televizní film Panta Draškić cena časti (Panta Draškić cena cti). Tento snímek vychází ze vzpomínek prvního adjutanta krále Alexandra I. Panty Draškiće. Vzhledem k tomu, že zpracovává srbskou historickou látku, lze jej považovat za dobrou průpravu pro největší projekt otce a syna Ristovských – velkolepé válečné drama Král Petr I. (Kralj Petar I).

Než se pustil do režie Krále Petra I. vytvořil ještě několik prací pro televizi, např. televizní drama Prozor (Okno), pilotní epizodu sitkomu Vesele 90e (Veselé devadesáté) krátké filmy Stanica (Stanice), Brižni otac (Starostlivý otec), Prvi prolaz (První průchod), Otključaj me (Odemkni mne) a další.

Král Petr I. měl premiéru v roce 2018. Vrací se k filmově málo zmapovanému počátku První světové války, konkrétně k napadení Srbského království Rakouskem. (Více o filmu je na straně 34). Je obdivuhodné, jak si mladý režisérský debutant Ristovski poradil s košatým scénářem, množstvím postav, kostýmů, rekvizit, válečné techniky, obrovským komparsem a rozpočtem. V následujícím roce Ristovski Krále Petra I. rozšířil do podoby jedenáctidílného televizního seriálu.

Kromě režisérské a producentské práce pro film má na svém kontě také režii několika divadelních her. ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ

​

​

Predrag Ličina

​

Narodil se v roce 1972 v Záhřebu. Vystudoval televizní a filmovou režii na záhřebské Akademii dramatických umění. Počátkem devadesátých let začal psát filmové kritiky pro různé chorvatské noviny a časopisy (Vjesnik, Studio, Panorama). Poté začal pracovat jako první asistent ředitele Chorvatské televize. Věnoval se zejména hudebním dokumentům. Do konce devadesátých let se podílel také na výrobě sedmdesáti hudebních videoklipů. Mezi lety 1997–99 režíroval tři dokumentární filmy: 22:04, Pet plus (Pět plus), Mladi talenti (Mladé talenty) pro Chorvatskou televizi. Po roce 2000 začal natáčet reklamy. Dodnes jich má na kontě asi 80. V roce 2012 napsal a zrežíroval 15 epizod komediálního seriálu Nedjeljom ujutro, subotom navečer (V neděli ráno, v sobotu večer). V roce 2013 natočil svůj první hraný krátký film Teleport Zovko – sci-fi parodii, která přináší alternativní vysvětlení zjevení Panenky Marie v Medžugorje – nejznámějším chorvatském poutním místě. V roce 2019 měl premiéru jeho první celovečerní hraný film Posljednji Srbin u Hrvatskoj (Poslední Srb v Chorvatsku) – hororová zombie komedie s Krešimirem Mikićem a Hristinou Popović v hlavních rolích, která vznikla v chorvatsko-srbské koprodukci. Tento film se, společně s krátkým filmem Teleport Zovko dostal v roce 2019 díky společnosti Balkanfilm do české filmové distribuce, do které vstoupil pod názvem Voda, krev, rakije a zombie epidemie. ZPĚT NA SEZNAM REŽISÉRŮ