​

 REŽISÉŘI FILMŮ ​​​​

Poznámka: medailonky zatím neprošly jazykovou korekturou. Pracujeme na nich průběžně a snažíme se je zveřejnit co nejdříve. Stanou se pak základem katalogu, který pro přehlídku chystáme. V něm dostanou potřebnou jazykovou péči. Za případné chyby se omlouváme.

​

 BRANKO BAUER 

 

(1921–2022)

​

 Tváří v tvář  

​

Sobota 11. dubna, 11:25 hodin

​

​​​​​​​​​​​​​​​„Branko Bauer byl především a nadevše džentlmen. Jemný, klidný, důstojný. Byl znalcem toho, čemu se říká umění filmové režie, umění vyprávět příběh. […] Pracoval s nejlepšími scenáristy, herci i produkcemi tehdejší Jugoslávie. Když ho nenechali točit v Záhřebu, což se dělo mnohem častěji a bylo pro něj mnohem krutější, než se obvykle soudí, odcházel do jiných prostředí a dělal svoje filmy tam. […] Pro mě osobně byl a zůstal nejoblíbenějším chorvatským režisérem, měl jsem pro něj největší slabost. Jemný a skromný džentlmen, který dělal filmy s velkým citem pro prostor, mizanscénu i drama postavy.“ Těmito slovy vzpomínal na klasika jugoslávské kinematografie Baurerův mladší kolega a blízký přítel Rajko Grlić ve své knize Neodvyprávěné příběhy (viz. s. 260 českého vydání, 2023).

 

Branko Bauer se narodil 18. 2. 1928 v Dubrovníku. V Zábřehu studoval na Fakultě veterinárního lékařství, brzy však zběhl k filmu. Od roku 1949 pracoval ve společnosti Jadran Film jako kameraman a vedoucí výroby krátkých filmů. Počínaje filmem Naša djeca (Naše děti, 1950) působil jako režisér dokumentů. Z nich uveďme například Prva revia domaceg filma (První přehlídka našeho filmu, 1954) o prvním ročníku festivalu jugoslávské kinematografie v Pule a experimentální San male balerine (Sen malé baletky, 1954) o dívce snící o tanci s ženou-chobotnicí na břehu moře.

 

Ve svých prvních celovečerních filmech Bauer prokázal mimořádnou schopnost práce s dětskými protagonisty. Film Sivý racek (Sinji galeb, 1953) vypráví o skupině chlapců, kteří opraví starou loď a vyrazí s ní na moře. Dobrodružný příběh, v němž pomohou přemoci zločineckou bandu a splatí dluhy po původním majiteli lodi, otci jednoho z nich, si získal mezinárodní úspěch, na který Bauer navázal snímkem Milióny na ostrově (Milioni na otoku, 1955). Děj vypráví o třech chlapcích, kterým se sázením na dostihy podaří získat milión. Tento úspěch zatají svým rodičům, zakoupí si loď a vydají se na pustý ostrov. Cestou se střetnou se dvěma bandity, kteří se snaží jejich majetek ukrást. U tohoto filmu Bauer již zcela prokázal svou schopnost suverénního vypravěče s mimořádným citem pro pravidla žánru. Snímek se stal klasikou dětského dobrodružného filmu. Bauer u něj započal pravidelnou spolupráci s vynikajícím kameramanem Branko Blažinou (1916-1998), jenž spolupracoval na takřka všech Bauerových následujících filmech. Původní námět Branko Bauera a Ivanky Forenbacher literárně zpracoval spisovatel Ansen Diklić (1922-1995), jenž bude autorem scénářů k Bauerovým filmům z let 1956-1959, považovaných za „zlatou éru“ režisérovy tvorby.

 

Když byl film uveden v Československu, jeden kritik si v recenzi posteskl, že „bude pro mladé diváky podívanou vzrušující, méně již výchovnou“. Lze s tím částečně souhlasit: chlapci lžou rodičům, aby si mohli užít dobrodružství, jeden z nich i kouří – a nikdo není za tyto poklesky potrestán. Autor recenze tak bezděky popsal typický rys scénářů a filmů této dvojice: vyhýbají se jakémukoli didaktickému moralizování, divák má velkou svobodu učinit si o motivacích postav vlastní úsudek.

 

Je tomu tak i u Bauerova třetího filmu Nedívej se zpátky, synu (Ne okreći se, sine, 1956). Partyzán Neven Novak, který v úvodní napínavé scéně uprchne z transportu zajatců do koncentračního tábora v Jasenovaci a ocitne se v okupovaném Zahřebu, kde jej všichni důvěrně znají. Je vydán všanc svým blízkým, jejich ochotě pomoci, jindy zas jejich zbabělosti a ochotě ke kolaboraci. U vedlejších postav, včetně záporných, se tvůrcům podařilo vyhnout černobílému zobrazení. Například někdejší Novakova milenka Lena má pletky s nacistickým důstojníkem, a přesto nedokáže Novaka prozradit. Nebo Novakův blízký přítel, židovský malíř Lea, jenž si nepřipouští ohrožení, dokud mu nezaklepe dveře.

 

Často bývá zmiňováno, že Bauer ve filmu využil i autobiografické prvky, neboť sám strávil v okupovaném Záhřebu své mládí. Se svým otcem, Čedomirem Bauerem, ukrývali za okupace na půdě svého domu židovskou dívku Ljerku Freiberger-Goranić. Dle některých kritiků byly právě tyto okolnosti příčinou, že se Bauerovi podařilo dobovou atmosféru strachu vylíčit velmi sugestivně.

 

Novak pátrá po svém synovi Zoranovi. Když zjistí, že je v ustašovském internátu, zcela ovlivněn fašistickou ideologií, rozhodne se si ho získat lstí, předstíráním že pracuje pro režim a že jej dokáže – v utajení – převést na frontu „zabíjet partyzány“. Ve vyprávění se tak prolínají tři napínavé motivy: nebezpečí z prozrazení vyplývající z chlapcovy prostořekosti, melodramatická linie znovunalézání vztahu mezi otcem a synem a chlapcova konfrontace vštípené ideologie s drsnou realitou. Bauerovi se podařilo vytvořit velmi působivý, napínavý a dojemný film, ve svém netradičním pojetí okupace a odboje mimořádný, který si právem získal obrovský úspěch v Jugoslávii i v zahraničí. Domácími kritiky bývá často označován za nejlepší jugoslávský válečný film padesátých let.

 

Znamenitá je, což je pro Bauera typické, práce s herci.  Právě v jeho filmech získali první velké příležitosti budoucí hvězdy jugoslávského filmu jako Milena Dravić, Ljubiša Samardžič, Boris Dvornik, Slavko Štimac a další.

 

Úspěch filmu umožnil Bauerovi realizovat další film, melodrama Jen lidé (Samo ljudi, 1957, v tehdejší československé distribuci pod názvem Dny čekání), v naprosté tvůrčí svobodě. Děj se odehrává v sanatoriu, v němž se válečný veterán, který přišel o nohu, setká se slepou dívkou. Na požadavek lékaře, obávajícího se o psychické zdraví pacientky, je nucen před ní své zmrzačení tajit. Oba se sblíží, zamilují se, avšak po nečekaném příjezdu dívčiny kamarádky hrozí, že tajemství vyjde najevo. Přes zdánlivou banalitu zápletky je příběh působivý, a to zejména zásluhou skvěle vystavěného scénáře a režijního stylu upomínajícího na tehdejší hollywoodská melodramata. Přes svůj divácký potenciál se film ve své době setkal v Jugoslávii se spíše vlažným přijetím, doceněn byl až v osmdesátých letech. Lépe se mu dařilo v zahraničí, kde byl vybrán do hlavní soutěže na MFF v Benátkách.

 

Jak zmiňuje Rajko Grlić, ne všechny své záměry mohl Bauer realizovat v Jadran Filmu. Drama Tre Ane (Tři Anny, 1959) natočil v produkci makedonské společnosti Vardar Film. Osamělý důchodce, někdejší řidič tramvaje, který za války přišel o svou ženu a dceru, zjistí, že je jeho dcera nadále naživu. Vydává se proto na pouť, během níž potká tři ženy, jež by mohly být jeho dcerami. Každá ze tří žen prožívá svá traumata z prožité minulosti, jedna se jim snaží čelit, druhá nachází východisko ze snění, třetí se je snaží potlačit. Na osudech tří žen a vedlejších postav příběhu film odkrývá nezhojené rány válečné minulosti obyčejných lidí. Syrový film, natáčený v nevábných lokacích, je velmi vzdálen Bauerovým předchozím filmům, jsou v něm patrny ozvuky italského neorealismu a část kritiky jej považuje za předzvěst jugoslávské černé vlny. Není náhodou, že film v době premiéry vysoce ocenil Dušan Makavejev. I tento snímek si však musel na docenění počkat až do osmdesátých let, diváky i kritikou byl ve své době spíše opomíjen.

 

Na následujících Bauerových filmech scénáristicky spolupracoval filmový režisér, scénárista a herec Krešimir Golik (1922-1996), později scénárista Bogdan Jovanović (1921-1982). První z nich, Martin v oblacích (Martin u oblacima, 1961), byla divácky mimořádně úspěšná komedie. Děj se soustředí na studentský pár, Martina a Zoricu, kteří žijí odděleně v podnájmech a scházejí se po parcích. Naději na soukromí Martinovi poskytnou majitelé bytu, když se vydají na dvouměsíční dovolenou k moři. Vidina krátkodobé idyly se začne rozplývat, když se do bytu snaží vetřít další nájemníci v čele s Italem Carminem a jeho krásnou dcerou. Martinovi se pak naskytne možnost pořídit si garsonku, neuvědomí si však, že se jedná o podvod. Výborně vystavěná komedie byla Bauerovým návratem ke klasickému způsobu vyprávění, opřeném o vynikající herecké výkony.

 

Rovněž velmi úspěšná byla v Jugoslávii další komedie Přebytečná (Prekobrojna, 1962), realizovaná tentokrát v srbském Avala Filmu podle scénáře Krešimira Golika. Film, líčící komické milostné tápání mladého rolníka Mikajila, studentky Ranky a „přebytečné“ dívky Maleny na stavbě dálnice bratrství a jednoty. Nedosahuje kvalit přechozích Bauerových děl, přesto je pozoruhodný hereckými výkony a zajímavou prací s kamerou – Blažina zde poprvé a naposledy natáčel na cinemaskopický materiál. Byl uveden v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech.

 

Pro Tváří v tvář (Licem u lice, 1963), jež bývá chorvatskou filmovou kritikou označován za „první jugoslávský politický film“, napsal samostatně scénář Jovanović. Přestože je dějištěm pracovní schůze v jednom zapadlém městečku, podařilo se tvůrcům vytvořit mimořádně působivé drama, v němž každý má svou pravdu, své chyby a vše je poznamenáno komplikovanými mezilidskými vztahy. Film předjímá několik politicky angažovaných filmů, jež budou doménou tvorby Fadila Hadžiće (viz. – medailonek připravujeme). Film Tváří v tvář bude uveden v rámci letošní přehlídky (viz. anotace).

 

V tomto i v následujících filmech se Bauer pokoušel integrovat do své tvorby modernistické prvky soudobého jugoslávského „nového filmu“. Za tvůrčí nezdar je obecně považována adaptace knihy Branko Čopiće Příhody Nikoletiny Bursaće (česky 1958). Tragikomedie Nikoletina Bursać (1964) je rámována dialogem matky se sochou syna, padlého neohroženého hrdiny národně-osvobozeneckého boje. V jednotlivých epizodách jsou popisovány osudy Nikoletiny a jeho blízkých přátel. Dle dobové kritiky se Bauer s poetikou románu zcela minul, vytratila se hravost a humor předlohy.

 

Scénáristická dvojice Goran Mihić a Ljubiša Kozomara, jež bude později proslulá spoluprací na filmech Živojina Pavloviće (Probuzení krys, Až budu mrtev, oba 1967) a režií klasického filmu „černé vlny“ Vrány (1969) započala svou tvorbu právě scénářem k Bauerovu filmu Přijít a zůstat (Doći i ostati, 1965). Příběh sleduje osudy tří mladých venkovanů, kteří se pokouší různými cestami začít nový život ve městě. I tento film přijala dobová kritika chladně, stejně jako Čtvrtého spolujezdce (Četvrti suputnik, 1967), politickou satiru podle scénáře významného historika a spisovatele Slavko Goldsteina, která má svým tématem blízko ke Tváři v tvář.

 

Od roku 1969 začal Bauer spolupracovat se záhřebskou televizí, pro kterou natočil několik dokumentů a televizních seriálů. Z nich vyniká série Timothy Tacher (1972), v celé Jugoslávii populární cyklus čtrnácti detektivek podle Nenada Brixyho (autora mj. předlohy k filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku), zajímavá tím, že k rozuzlení zápletky nikdy nedojde a je na divákovi, aby případ sám vyřešil.

 

Mimořádně šťastné bylo opětovné tvůrčí setkání s Arsenem Diklićem u třináctidílného seriálu natočeného pro bělehradskou televizi Salaš u Malom Ritu (Salaš u Malé bažiny, 1975). Projekt vzešel z Dikličova stejnojmenného románu z roku 1953 (česky pod názvem Na Malé bažině hoří, 1981), přičemž byl dějově podstatně rozšířen. Seriál měl ohromný úspěch, ústřední píseň Ja sam rodjen tamo na salašu se dokonce stala jakousi neoficiální hymnou Vojvodiny, kde se děj odehrává. Dilić na základě svého scénáře později napsal ke své předloze dvě románové pokračování.

 

Dříve, než byl seriál uveden, byly na jeho základě v jugoslávských kinech uvedeny dva celovečerní filmy. Oba patří k vrcholům Bauerovy tvorby. Salaš u Malom Ritu je vlastně celá adaptací původního Diklićova románu, do nějž autor vložil řadu osobních válečných zkušeností. Děj se odehrává na vsi Malá Bažina, kde místní obyvatelstvo žije zdánlivě poklidně s místními Němci a krom spíše úsměvných šarvátek se nic zvláštního neděje. Ve skutečnosti vesnice spolupracuje s partyzány. Falešná idyla končí, když Němci do vsi dopraví skupinu vězňů. Chlapec Vaša se opováží dát jim vodu a je za to zbit. Pomstí se tak, že zapálí Němci zabavené obilí. Tato situace je Němci vyhodnocena jako partyzánská akce a přivádí na Malou Bažinu policistu z města, proslulého svým mimořádným instinktem pro odhalování partyzánů (řada lidí z Vojvodiny si tehdy ještě vybavovala jeho reálný předobraz, jistého Juraje Špilera). Nebezpečně inteligentní Georg Šicer je zdatný manipulátor skrývající se pod maskou až žoviální přívětivosti. Brzy získá potřebné informace – a v tom okamžiku se projeví jeho pravá povaha, když nechá zajmout muže z vesnice a oznamuje, že každý den nechá jednoho popravit, pokud se pachatel nepřizná. Tyto dramatické události sledujeme pohledem Vaši a jeho party kamarádů, vedenou bystrým Milanem, jehož bratr je mezi zajatými. Nakonec situaci vyřeší partyzáni útokem na Němce a po vyhrané bitvě se k nim chlapci přidávají.

 

Jestliže Salaš u Malom Ritu dává vzpomenout na nejlepší léta Bauerovy tvorby svou napínavou zápletkou, pohledem na válku očima dětí a nešablonovitou charakteristikou postav, pak Zima v Jakobsfeldu jde ještě dál, otevírá zásadní otázky soužití různých etnik na Vojvodině a problematizuje dosud jednoznačný pohled na válečné období. Chorvatská kritika dnes považuje dobový malý divácký úspěch za důsledek až nepříjemně upřímného pohledu tvůrců na tato témata. Film v obecné rovině radikálně narušuje zdánlivě neporušitelný mýtus bratrství a jednoty, porozumění mezi národy jedné země, který byl ještě v sedmdesátých letech posvátný. Nadcházející zima přiměje partyzány, aby Milanovi dali za úkol dopravit neduživého chlapce Rašu k jeho matce žijící v Moldavsku. Cestou se střetnou s příslušníky Hitlerjugend a skrývají se v bažině. Raša onemocní a Milan se, aby ho zachránil, snaží sehnat obživu v tamní „volksdeutsche“ vesnici Jakobsfeld. Zde se ho ujme německý hospodář Jakob Jerich, zatrpklý, ale v jádru dobrý člověk. Poskytne mu práci na statku, nocleh, kam Milan později propašuje Rašu a ochrání jej před příslušníky Hitlerjugend. Milan časem zjišťuje, že za odměřenosti Jericha a jeho ženy Marty stojí rodinná tragédie: oba jejich synové padli na východní frontě. Nakonec se rozhodnou Milana adoptovat a svěřit mu část majetku, ale pod podmínkou, že se příjme německou identitu a už nikdy se neuvidí se svou matkou. Ve složitém dilematu, jemuž je Milan vystaven, se odráží neprostupnost dvou odlišných kultur a jeho tragika spočívá v nepopiratelné lidskosti na obou stranách neviditelné barikády. Jako v každém opravdovém dramatu může ušlechtilá snaha přinést bolest a žádné řešení není jednoznačně správné.

 

K partyzánské tématice, byť na tradičnějším půdorysu, se Bauer vrátil ještě ve filmu Nezapomeňte na nás! (Boško Buha, 1978). Film je inspirován skutečnou postavou Boško Buhy, mladým partyzánem, posmrtně prohlášeným za národního hrdinu. Na scénáři se podílel jeho někdejší spolubojovník Boško Matić, řada postav má reálný předobraz a do některých vedlejších rolí byli obsazeni přímí účastníci tehdejších událostí. Film působivě evokuje svět dětských partyzánských oddílů, a přestože nebyl ve své době kritikou přijat příznivě, je dnes považován za klasiku svého žánru. O dva roky později byl uveden pětidílný seriál.

 

Boško Buha neměl být Bauerovým posledním filmem, avšak jeho dalším projektům již nebyla realizace umožněna. Po neúspěšné snaze realizovat klasické dílo chorvatské dětské literatury Podivuhodné příběhy ševcovského učně Ivany Brlićové-Manžuranićové (česky 1930) na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Bauer rozhodl aktivní kariéru ukončit.

 

Paradoxně právě v této době došlo k oživení zájmu o Bauerovu tvorbu. Roku 1985 byla pod editorskou péčí významného filmového kritika Nenada Polimaće vydána jeho monografie, k jeho tvůrčímu odkazu se hlásí řada chorvatských filmových tvůrců, dodnes jsou časté retrospektivy jeho tvorby na různých přehlídkách a festivalech a od roku 2003 se hlavní cena mezinárodní filmového festivalu v Motovunu jmenuje na jeho počest Bauerova cena.

​

(Petr Michálek)

​

​

 VATROSLAV MIMICA 

 

(1923–2020)

​

 Událost 

 

11. dubna 2025, 23:25 hodin

​

​

Narodil se v Omiši u Splitu. Před vypuknutím druhé světové války se zapsal na lékařskou fakultu záhřebské univerzity. Za války se účastnil bojů partyzánských jednotek jako člen zdravotnického personálu. Po válce pokračoval ve studiích, ale zároveň psal literární a filmové kritiky. Roku 1950 byl jmenován ředitelem společnosti Jadran Film, ale pro tvůrčí neshody o dva roky později tuto funkci opustil. Roku 1952 debutoval coby nezávislý režisér komorním dramatem o milostném trojúhelníku odehrávajícím se v jednom přímořském městečku V bouři (U oluji, 1952), k němuž napsal i scénář. Úspěch zaznamenala jeho satirická komedie Jubileum pana Ikla (Jubilej gospodina Ikla, 1954) odehrávající se ve dvacátých letech ve vyšší společnosti. Komedie je rámována snem, v němž náhle zesnulý oživlý velkoprůmyslník pozoruje na vlastní oči hamižnost a pokrytectví své zdánlivě oddané rodiny. Další film, Člověk iz Mirne ulice (Člověk z Tiché ulice), již Mimica nedokončil a na celou dekádu oblast hraného filmu opustil. O důvodech tohoto rozhodnutí se takto vyjádřil po letech v jednom rozhovoru: „Ve světě nastaly velké změny a chtěl-li být člověk upřímný sám k sobě, což je myslím u filmu dost podstatné, musel hovořit jiným slovníkem. Moje znalost filmového jazyka nebyla taková, abych jej mohl hledat. Pochopil jsem, že musím začít od začátku.“

​

Jeho pozornost zcela upoutal animovaný film. V této oblasti poprvé upoutal pozornost scénářem napsaným společně s Vladimirem Tadejem ke krátkému filmu Dušana Vukotiće Cowboy Jimmy (1957). Tím se ocitl v okruhu tvůrců proslulých jako „záhřebská škola kresleného filmu“ (termín uvedl v život Georges Sadoul, ale není zcela přesný, například Mimica hojně užívá techniky ploškové animace). Jeho první samostatně režírovaný krátký animovaný film byl Strašák (Strašilo, 1957). Do roku 1963 realizoval celkem dvanáct animovaných filmů, na prvních z nich scénáristicky spolupracoval právě Vladimir Tadej. Řada z nich měla úspěch na světových festivalech. Na festivalu v Benátkách obdržel film Samotář (Samac, 1958) hlavní cenu v kategorii animovaných filmů. Vypráví o muži, uvězněném v byrokratickém a hlučně nepřátelském světě, který touží být sám, ale v okamžiku, kdy se probere z horečnatého snu, shledá, že je rád, že sám není a je schopen vidět lásku.  Varovnou „zápletku“ má Happy End (1958), kterým dosáhl Mimica ještě výraznější abstrakce. Děj začíná zpustošenou planetou budoucnosti a směřuje ke šťastnému konci –podobně jako u Vorlíčkova stejnojmenného filmu – pozpátku. Kritikou nejvíce oceňovaný Mimicův animovaný film byl tehdy Inspektor se vrátil domů (Inspektor se vratio kući, 1959), kde již na základě vlastního scénáře a prostřednictvím koláží fotografií, maleb a novinových článků na základě absurdní zápletky muže pronásledujícího oživlý otisk prstu dovedně pracuje s konvencemi detektivního žánru. Film byl natolik úspěšný, že na jeho základě vznikla samostatná série, přičemž scénáře několika epizod napsal sám Mimica. Z dalších krátkých animovaných filmů připomeňme ještě půvabnou grotesku o muži, který se nedokáže usmívat ve fotoateliéru U fotografa (Kod fotografa, 1959), hořkou satiru na byrokraty, snoby a prodejné umělce Vejce (Jaje, 1960), či Malou kroniku (Mala kronika, 1962), skličující příběh o žebravém psu v soukolí odlidštěné civilizace. Soustavnou animovanou tvorbu Vatroslava Mimicy završuje snímek Nemocní tyfem (Tifusari, 1963) podle básně Jure Kaštelana (česky v antologii Snímky krajiny poezie, 1966), který se od poetiky předchozích Mimicových filmů značně liší a přes svou mimořádnou působivost nezaznamenal ve své době výraznější ohlas. Krátké animované filmy natáčel Mimica ojediněle i v pozdějších letech.

​

Při pohledu na Mimicovu celkovou tvorbou působí návrat k hrané tvorbě filmem Solimano il conquistatore (Solimano dobyvatel, 1961) až nepatřičně.  Konvenční historický film natočený v italské produkci sice sklidil divácký úspěch, ale stěží mohl naplnit Mimicovy umělecké ambice. Navíc by bylo obtížné určit, jaký byl jeho tvůrčí podíl a jaký byl podíl spolurežiséra filmu Maria Toty.

​

Na témata a motivy z animované tvorby navázal filmem Prométheus z ostrova Viševice (Prometej z otoka Viševice, 1964) o bývalém partyzánovi, nyní komunistickém funkcionáři, který se vrací do rodné vesnice, aby čelil předsudkům místních vůči zavedení elektrického osvětlení. Do v současnosti probíhajícího děje se prolínají záblesky vzpomínek na mládí, partyzánský odboj a první lásku, zprvu neučesaně jako rušivá montáž sugestivních záběrů, jež teprve postupně vyjevují svůj pravý význam. Užitými modernistickými postupy se Mimicův film přiřadil k tehdy se rodící jugoslávské nové vlně. V podobném stylu byl natočen i film Pondělí nebo úterý (Ponedeljak ili utorak, 1966), autorem označený za „městskou poému“, v níž je osud hlavní postavy, spisovatele Marka zobrazen spíše prostřednictvím snění a fantazií. Film zkoumá životní situace a sny, vzpomínky a obavy hlavního hrdiny pomocí formálních experimentů, především ve své době neotřelým použitím barvy.

​

Byly-li oba filmy úspěšné, pak Kaja, ubit ću te! (Kájo, zabiju tě!, 1967) bylo přijato mírně řečeno s rozpaky (na přehlídce v Pule se po Mimicovi házelo kamením) a doceněno až po letech. Děj je zasazen do okupované Dalmácie, kde se střetne svět přízemního mladíka, který podlehne kouzlu fašistických černých košil, napadajících a ničících vše kolem, se světem Káji, postaršího majitele krámku, který je zapojen do odboje. Mimica se zde výrazně expresivním, experimentálním stylem pokusil zobrazit iracionalitu lidského zla. Následovala do současnosti převedená adaptace Čechovovy povídky Událost (Događaj, 1969), drama s hororovými prvky o střetu chlapce a starce s bandity, které bylo v té době komerčně nejúspěšnějším Mimicovým filmem. Film bude uveden na letošním maratonu.

​

„Drsnost a naturalismus samozřejmě nebyly pro mne účelem, ale prostředkem k vyjádření filozofické myšlenky,“ poznamenal k filmu Mimica. Tato slova lze vztáhnout i k takřka zapomenutému Mimicově následujícímu filmu Hranjenik (Chovanec, 1970). Odehrává se v koncentračním táboře, kde vězni ze svých přídělů poskytuji jídlo jednomu z nich, aby se postavil kápovi, který je týrá. Toto úsilí představuje silný obraz lidské solidarity v krutém nelidském prostředí. Avšak sytý vězeň obrací svou moc proti svým živitelům…

​

K tématu partyzánského boje se Mimica vrátil filmem Makedonskiot del ot pekolot (Makedonský kruh pekla, 1971), odehrávajícím se v makedonské Bitole v letech 1942-1943. Na základě udání se tamní šéf bulharské fašistické policie rozhodne vojensky zasáhnout proti vesnici, kde jsou ukrýváni partyzáni, včetně jejich legendárního vůdce, známého jako Učitel. Partizáni jsou poraženi, Učitel se skrývá a okupanti berou muže jako rukojmí, jimž hrozí smrt, nebude-li Učitel vydán.  Svým významem film nepřekonal jiné z celé řady filmů s válečnou tématikou, jež byly tehdy v Jugoslávii hojně natáčeny.

​

Zato několik let připravovaná Seljačka buna 1573 (Selská vzpoura 1573, 1975) byla nepřehlédnutelná. Jeden z nejnáročnějších projektů jugoslávské kinematografie té doby, dvoudílná historická freska, líčí slavné povstání proti feudálovi Tahijovi vedené legendárním Matijem Grubcem. Ačkoli bylo povstání krvavě potlačeno, stalo se významnou součástí chorvatské národní identity. Tato událost podlehla mytizaci a romantizaci, proti nimž si Mimica přál svým filmem vystoupit. Film získal na svou dobu mimořádný rozpočet, nepochybně i proto, že byl pojat v intencích marxistické ideologie. Na druhou stranu pro své nesporné umělecké kvality zaznamenal divácký úspěch v Jugoslávii i v zahraničí. V roce 1979 Mimica film přestříhal a brechtovsky laděným komentářem ještě více posílil paralely mezi povstáním a komunistickou revolucí v televizní minisérii Anno Domini 1573. Od roku 2009 je opět pravidelně s úspěchem vysílána v chorvatské televizi.

​

Komorně pojaté drama Posljednji podvig diverzanta Oblaka (Poslední čin sabotéra Oblaka, 1978) vypráví o veteránu občanské války, francouzského odboje i partyzánského hnutí v Jugoslávii, přezdívanému Oblak. Jeho poklidné stáří naruší konflikt s fotbalovou celebritou. Když se fotbalová lobby rozhodne připravit Oblaka o rodný dům, rozhodne se veterán bránit i se zbraní v ruce. Nakonec je jeho jednání zaměřeno nikoli na obranu svého domu, ale hodnot, které vyznával a které se časem ve společnosti proměnily v kult zisku a moci.

​

Film Banovič Strahinja (Banović Strahinja, 1981) vznikl podle scénáře slavného srbského režiséra Aleksandara Petroviće, jemuž bělehradské studio neumožnilo látku realizovat. Příběh je založený na legendě o srbském národním hrdinovi, jemuž před pověstnou bitvou na Kosově poli (1389) turecký paša Alija unese jeho ženu Andjinu a vypálí jeho dvorec. Ačkoli Strahinja krutého Aliju přemůže, čelí mnohem horší překážce: musí v sobě najít sílu odpustit své ženě cizoložství a ochránit ji před krutými zákony doby. Film, který vznikal v unikátní koprodukci srbského a chorvatského filmového studia s podílem několika západních producentů (proto má mezinárodní herecké obsazení s Franco Nerem v hlavní roli), zaznamenal přízeň kritiky a mezinárodní divácký úspěch.

​

Poté napsal Mimica scénář k filmu Marut. Pojednával v širokém časovém záběru před a během druhé světové války o romském virtuózním hudebníkovi, přičemž centrální byla epizoda, v níž hlavní hrdina svým nástrojem podněcuje vzpouru v koncentračním táboře. O látku projevil zájem i Roger Corman, ale pečlivě připravovaný projekt odmítla spolufinancovat stranická filmová komise, přestože byl plánovaný rozpočet zpočátku schválen.

​

Tímto nerealizovaným projektem se Mimicova filmografie uzavírá, nepočítáme-li hodinový televizní dokument o Záhřebu pro cyklus Capitali culturali d’Europa (1983).

​

Mimicův syn Srđan Mimica (1957), známý pod uměleckým jménem Sergio Mimica-Gezzan, hrál v několika otcových filmech (např. role chlapce ve filmu Událost). Od filmu Prijeki sud (Polní soud) Branka Ivandy začal pracovat ve filmu jako asistent režie. Když byla v Záhřebu natáčena část filmu Sofiina volba (1982), byla to pro něj příležitostí dostat se do Hollywoodu. Na pozici prvního asistenta režie pracoval na filmech jako Arizona Dream (1993) nebo Den nezávislosti (1996). Od Schindlerova seznamu (1993) po Terminál (2004) pravidelně spolupracoval se Stevenem Spielbergem. Poté režíroval epizody řady televizních seriálů a minisérií, jako například Battlestar Galactica, Pilíře země nebo Medicejové. Samostatně natočil televizní filmy Mládí Butche Cassidyho a Sundance Kida (2004), Protect and Serve (2007) a Mistresses (2009).

​

(Petr Michálek)

​

​

 Rajko Grlić 

 

(*2. 9. 1947, Záhřeb)

​

 Všechno jednou skončí 

 

11. dubna 2025, 19:00 hodin

​

​

Svou kariéru započal jako amatérský režisér. První film, Cigla (Cihla), natočil roku 1963. Jeho krátké filmy byly oceněny na řadě přehlídek a snímek Prolazak (Průchod, 1966) byl již realizován v podmínkách profesionální produkce. V témže roce zahájil plodnou spolupráci se záhřebskou televizí, zpočátku jako účinkující a moderátor několika hu-debních pořadů.

Společně s Lordanem Zafranovićem, rovněž záhřebským rodákem, předložili ro-ku 1967 na FAMU své amatérské snímky. Nesporný talent, který oba prokázali, přiměl přijímací komisi, aby jim byl prominut první ročník praktických cvičení. Oba tak, spo-lečně s Goranem Paskaljevićem, nastoupili téhož roku do ročníku pod vedením Elmara Klose. S tímto pedagogem – ostatně i s českým prostředím jako takovým – vždy pojil Grliće velmi blízký vztah. Do Prahy posílal své scénáře svému někdejšímu pedagogovi k posouzení až do Klosovy smrti v roce 1993.

Mezi jugoslávskými posluchači vznikala po návratu do vlasti často velmi plodná spolupráce. Tak například Grlić se scénáristicky podílel na čtyřech filmech Srđana Ka-ranoviće.

Během studií vytvořil Grlić pro záhřebskou televizi krátký dokument Mi iz Praga (My z Prahy, 1968), v němž jugoslávští studenti FAMU vystupují. Na sklonku še-desátých let se Grlič poprvé střetl i s cenzurou. Jeho hodinový dokumentární film Svaki je čovjek dobar čovjek u dravom svijetu (Každý člověk je dobrý, jen je ve špatné společnosti, 1969) byl zakázán cenzurou, stejně jako jeho několik dalších projektů. Na spolupráci se záhřebskou televizí navázal coby režisér zejména v první polovině sedm-desátých let. Vedle několika dokumentů pro televizi realizoval i dva seriály: Pohvale (Pochvaly, 1974) a Žestoke priče (Kruté příběhy, 1976). Cesta k celovečernímu debutu byla v té době v Jugoslávii velmi obtížná. Ten Grlićův předchází několik krátko-metrážních filmů. Prvním z nich je stylizovaná alegorie Sve jedno drugo pojede (Všechno se navzájem sní, 1971), jenž následovalo pojednání o jednom lidském životě Pričam ti priču (Vyprávím ti příběh, 1973).

Celovečerní debut natočil Grlič za scé-náristické spolupráce Srđana Karanoviće a českého spisovatele a scénáristy Alexe Koenigsmarka. Film Ať se děje, co se děje (Kud puklo da puklo, 1974) je o mladíkovi z dělnického prostředí, který se bouří proti hodnotám společnosti, aby nakonec shledal, že se ocitl ve stejné, ne-li horší životní pasti.

Téma lidské konformity pak Grlić rozvinul ve svém druhém celovečerním filmu Bravo, maestro (1978). Film je částečně inspirován Čapkovým nedokončeným ro-mánem Život a dílo skladatele Foltýna, a také případem, který se v Jugoslávii skutečně odehrál. Páteří vyprávění je zasedání výboru, jenž má rozhodnout, zda dílo slavného skladatele je či není falzifikát. Film ukazuje skladatelovo mládí, kdy je pro svůj věk odmítán různými komisemi, až po jeho rezignaci na skutečnou tvorbu.

Nejzajímavějším Grlićovým projektem osmdesátých let je jeho následující celovečerní film Jen jednou se miluje (Samo jednom se ljubi, 1981). Děj se odehrává na maloměstě těsně po válce, ve kterém začne mít rozhodovací pravomoci bývalý partyzánský velitel a pravověrný komunista, jehož přímé a nekompromisní postoje jsou v rozporu s přizpůsobivostí jeho dřívějších soudruhů ve zbrani. Přes problémy se státní cenzurou byl film uveden na MFF v Cannes, sklidil značný úspěch u domácího         i zahraničního publika a stal se jedním z nejúspěšnějších jugoslávských filmů své doby.

Velké divácké oblibě se těšily dvě komedie, na kterých spolupracoval se spi-sovatelkou Dubravkou Ugrešićovou. Film V čelistech života (U raljama života, 1984) podle autorčiny úspěšné předlohy (česky vyšla roku 1985 v souboru Pět jugoslávských novel) je postaven na konfrontaci nenaplněného intimního života emancipované scénáristky a režisérky Dunji s naivní Šteficou, postavou seriálu, který právě natáčí. Štěstí pro tři (Za sreču je potrebno troje, 1985) je ironickým pohledem na milenecký trojúhelník, v němž si ani jeden z aktérů nevystačí s jedním partnerem k dosažení svého štěstí.

Od roku 1986 Grlić připravoval náročný historický projekt Čaruga. Během období krkolomných realizačních příprav založil v Záhřebu produkční společnost Maestro Film. Jedním z projektů, na nichž se společnost podílela, byl první Grlićův anglicky mluvený film natočený v koprodukci s Velkou Británií Léto bílých růží (That Summer of White Roses / Djavolji Raj, 1989). Děj se odehrává v ospalé říční plovárně během posledního léta nacistické okupace. Dobrosrdečný a prostoduchý plavčík tak dlouho sní o záchraně tonoucího, až se mu podaří zachránit toho nejhoršího z mož-ných. Tím si vyslouží přízeň okupantů a odpor místních obyvatel, ale především ohrozí osud své lásky Anny. Film byl uveden na festivalech v San Sebastianu a v Tokiu. Film Čaruga (1990) dorazil do jugoslávských kin ve špatný čas. Westernově laděná balada o zbojníkovi, který se po první světové válce pokouší dopravit na Balkán revoluční ideje, aby nakonec sám podlehl mamonu a svým ideálům se odcizil, měl být varováním společnosti v době nepokojů v tehdejší Jugoslávii, ale reálné politické dění v době premiéry již předčilo veškeré pesimistické představy o možném vývoji událostí.

Válka zastihla Grliće za jeho stipendijního pobytu v rámci Fullbrightovy nadace v Los Angeles. Po návratu do Chorvatska zjistil, že pro své společensko-politické postoje není vítanou osobou a v podstatě pro něj není příležitost realizovat doma další filmový projekt. Následně přednášel o filmové režii na kolumbijské univerzitě, poté na univerzitě Athens v Ohiu. Oficiálně byl nadále chorvatským občanem s povolením pobytu v USA a své aktivity v Chorvatsku po celou dobu nepřerušil. Na Istrii založil filmový institut, který za využití internetu poskytoval výuku začínajícím režisérům. Průkopnickým počinem bylo vydání výukového CD-ROMu Jak natočit svůj film (1998). V chorvatském Motovunu také založil soukromý filmový festival, těšící se dodnes velké divácké návštěvnosti.

Návrat k režii celovečerního filmu nebyl šťastný. Film Josephine (2000), zčásti natáčený v České republice, nebyl dosud kvůli finančním potížím německého producenta oficiálně distribuován. Děj se odehrává v roce 1991 a hlavní postava, naivní český mladík Jan, se vydává do Hamburku splnit erotický sen a zároveň poslední přání svého otce. Namísto toho jej však čeká střet s nelítostnou realitou hamburského mafiánského polosvěta.

Skutečným návratem do vlasti byl celovečerní dokument Novo novo vrijeme (Nová nová doba, 2000), který Grlić natočil společně s Igorem Mirkovićem. Film zaz-namenává přelomové události od konce vlády Franjo Tudjmana po volební vítězství Stipe Mesiće.

 Následující film Hraniční hlídka (Karaula, 2006) vznikl v koprodukci všech zemí bývalé Jugoslávie. Děj této komedie se odehrává v roce 1987 a na osudech jedné vojenské posádky zobrazuje stav jugoslávské společnosti těsně před zánikem komunismu a počátkem války. K filmu napsal scénář se spisovatelem Ante Tomićem, jenž se scénáristicky podílel i na dalších Grlićových filmech.

Hořká komedie Zůstane to mezi námi (Neka ostaje medju nama, 2010) s Miki Manojlovičem v hlavní roli ukazuje svět unavených padesátníků, kteří se snaží uniknout před životní prázdnotou sexuálními dobrodružstvími. Grlić za film obdržel Cenu za režii na MFF v Karlových Varech.

Dalším Grlićovým filmem je tragikomedie Ústava (Ustav Republike Hrvatske, 2016) o vysokoškolském profesorovi, šedesátiletém homosexuálu (Nebojša Glogovac), kterému tragicky zahyne jeho partner. Jedinou jeho útěchou jsou noční procházky v ženských šatech. Osudná náhoda jej spojí se zdravotní sestrou, která se začne o něj a jeho invalidního otce starat výměnou za to, že jejímu nepříliš chápavému manželovi, jemuž hrozí propuštění od policie, vysvětlí význam chorvatské ústavy. Tím dochází k různým střetům i nečekaným spojením čtyř zcela odlišně myslících a žijících lidí. O rok později natočil Rajko Grlić společně se slovinským režisérem Matjažem Ivanišinem celovečerní dokument Vsaka dobra zgodba je ljubezenska zgodba (Každý dobrý příběh je příběhem lásky, 2017), který dokumentuje čtyřměsíční přípravy divadelního představení od první zkoušky po premiéru. Zachycuje tvorbu významných postav slovinské divadelní scény Dušana Jovanoviče, Mileny Zupančič, Radko Poliče a Borise Cavazzy.

Momentálně je ve fázi postprodukce nový Grlićův film Svemu dođe kraj (Všechno má svůj konec), moderní adaptace románu Miroslava Krleži Na rubu pameti o individuální vzpouře intelektuála v maloměšťáckém prostředí. Román vyšel u nás několikrát v překladu Dušana Karpatského pod názvem Na pokraji rozumu. Jedná se opět o rozsáhlou koprodukci s plejádou předních herců zemí bývalé Jugoslávie.

Grlićův nejnovější film Všechno jednou skončí  (Svemu dođe kraj, 2024) je moderní adaptací románu Miroslava Krleži Na pokraji rozumu (Na rubu pameti, 1938, česky 1964) zasazenou do současného Chorvatska a bude uveden na letošní přehlídce. (Petr Michálek s přispěním Jiřího Fialy)

​​

​

 Vladimir Tadej 

 

(*1925, Novska – 2017, Záhřeb)

​

 Tajemství staré půdy 

 

12. dubna 2025, 13:15 hodin

​

Narodil se v Novsce. Zálibu ve výtvarném umění získal po svém otci, železničním telegrafistovi, který byl nadšeným malířem a fotografem. Chtěl původně studovat malířství, ale nakonec vystudoval architekturu na Fakultě techniky v Záhřebu.

Poprvé se s prací pro film setkal coby pomocný scénograf u filmu Tento národ bude žít (Živjeće ovaj narod, 1947). Jeho první samostatnou scénografickou prací byl film Zastava (Vlajka, r. B. Marjanović 1949). V této profesi pak často spolupracoval na filmech Vatroslava Mimicy (V bouři, 1952, Jubileum pana Ikla, 1955, Kaja ubit ću te!, 1967) a Branko Bauera (Dny čekání, 1957, Tri Ane, 1959, Martin v oblacích, 1961, Tváří v tvář, 1963). Významná je jeho práce na partyzánských velkofilmech (Dvostruki obruć, r. N. Tanhofer, 1963, Bitva na Neretvě, r. V. Bulajić, 1969, Most, r. H. Krvavac, 1969, V horách roste zelená borovice, r. A. Vrdoljak, 1971, Pátá ofenzíva: Bitva o Sutjesku, r. S. Delić, 1973).  Osobně si velmi vážil své práce na středometrážním filmu Izgubljena olovka (Ztracená tužka, r. F. Škubonja, 1960), oceněné na festivalu v San Sebastianu, která předznamenala jeho budoucí práci na hraných filmech pro děti a mládež. Celkem se Tadej jako scénograf podílel na více než čtyřiceti filmech, z nichž velkou část tvořily koprodukce. Slavná je jeho práce pro sérii filmů natočených podle románů Karla Maye. Pracoval na celkem osmi filmech o Vinnetouovi. Na tuto dobu vzpomínal jako na nejšťastnější léta svého života a ve spolupráci s Damirem Gabelicou napsal o své práci knihu Auf den Spuren Winnetous in Kroatien (2007).

Široké pole působnosti Tadejovi poskytlo záhřebské studio animovaných filmů. Jako scénárista se podílel na některých z nejslavnějších (Cowboy Jimmy, r. D. Vukotić, 1957, Stašák, 1957, Happy End, 1958 oba V. Mimica, Premiéra, 1957, Cupido, 1961 oba N. Kostelac). Celkem napsal kolem třiceti scénářů animovaných filmů, na řadě z nich se podílel jako výtvarník. Tady rovněž započala jeho režijní tvorba animovaným filmem Sve želje svijeta (Všechna přání světa, 1966).

V oblasti hraného celovečerního filmu debutoval roku 1970 Spiklenci ze starého mlýna (Družba Pere Kvržice). Dobrodružný příběh vypráví o skupině chlapců, kteří tajně opraví starý a opuštěný mlýn, který je zdrojem sporů místních rolníků, čehož využívá chamtivý majitel parního mlýna. Tadejovi se podařilo natočit napínavý dětský film, který měl ohromný úspěch.

Zcela odlišný je Tadejův následující film Žuta (Žlutá, 1973) podle divadelní hry a scénáře Gorana Mihiće o prostomyslné a dobrotivé prostitutce, která touží po domově a poklidném životě, avšak je vydána všanc nelítostným zákonům bělehradského podsvětí. Film byl hodnocen dobovou kritikou pochvalně. Kladné přijetí, byť s výhradami k jistým dramaturgickým nedostatkům měla i tragikomedie Nebezpečný klaun (Hitler iz našeg sokaka, 1975). Děj se odehrává za války v jedné banátské vesničce, kde spolu žijí poklidně místní obyvatelé s Němci do chvíle, než místní opilec navlékne německou uniformu a začne se vyžívat ve strachu ostatních. Dva vesničané, Marko a Joco vymyslí plán, jak se ho zbavit. Zajímavé, byť ne vždy funkční, je vizuální pojetí filmu.

Návratem k dětskému žánru byla Hajdučka vremena (Doba hajduků, 1977) podle povídky Branka Čopiće, zasazená do malé bosenské vesnice na počátku dvacátých let. Začíná prvním školním dnem chlapců Baje a Ikeji, kteří žijí z vyprávění svého dědečka o statečných hajducích. S prvním školním dnem začíná i nemilosrdný boj mezi nimi a ostatními chlapci. Do dětských šarvátek vstupuje realita světa dospělých, neboť do vsi přichází četníci a zabavují dobytek kvůli nezaplaceným daním. A hajduci se znenadání skutečně objeví, vrátí vesničanům jejich majetek a zase rychle zmizí.  Četníci přivolají posily a vydávají se hajduky dopadnout. Chlapci se vydají hajduky hledat také. Dobrodužná zápletka byla zasazena do krásného prostředí Plitvických jezer a uznání kritiky si vysloužila kamera Tomislava Pintera i kvalitní výkony dětských herců.

K tradičnímu žánru válečného filmu Tadej přispěl Pekelným ostrovem (Pakleni otok, 1979). Děj se odehrává na pobřeží Dalmácie v roce 1944. Loď partyzánů s uprchlíky, kteří se za německé ofenzívy snaží dostat do bezpečí musí kvůli poškození způsobené bouří zakotvit na malém ostrově. Brzy je začne ohrožovat posádka německé lodi. Film je výjimečný tím, že zachycuje činnost partyzánského námořnictva.

V koprodukci s Filmovým studiem Gottwaldov vznikl film o dvou kamarádech, Mirovi a Pepíkovi, nadšených amatérských radiotelegrafistech. Pepík přijede z Prahy na chorvatský Hvar Miru o prázdninách navštívit. Spolu objeví na půdě vynález Mirova pradědečka. Vynález kluci zprovozní a baví se jeho možnostmi, což vyvolá rozruch veřejnosti a přitáhne zájem bandy zločinců. Příjemná prázdninová sci-fi pro mládež bude uvedena na letošním maratonu.

Následovala lehce erotická komedie Anticasanova (1985), v níž se usedlý ženatý čtyřicátník Mirko pokouší svést atraktivní dívku, která se chce stát zpěvačkou. Mirko shodou okolností pracuje pro nahrávací společnost, a tak s pomocí svého sukničkářského kamaráda vymyslí zdánlivě rafinovaný plán, který mu – v souladu s pravidly žánru – vůbec nevychází.

Obskurní byl televizní projekt, který Tadej natočil v roce 1990. Seriál Neuništivi (Nezničitelní, 1990) se odehrával v lázních a setkávali se zde postavy z populárních televizních seriálů Srbska a Chorvatska ze sedmdesátých let. Motivací k vytvoření seriálu bylo utužit národní jednotu, která už v době uvedení byla v troskách. Přestože si seriál získal popularitu, od své premiéry nebyl nikdy znova uveden.

S celovečerní tvorbou se Tadej rozloučil filmem Kanjon opasnich igara (Kaňon nebezpečných her, 1998), kde se vrátil k žánru dětského filmu, nicméně, bez výrazného zájmu ze strany diváků a kritiky.

Byla by škoda nezmínit se o tom, jak blízký vztah měl Vladimir Tadej k Česku. Jeho babička, Marie Novotná, pocházela z Brna. Česky proto Tadej uměl již od dětství. V roce 1947 byl jedním z mladých jugoslávských tvůrců, kteří byli pro svou profesi školeni na Barrandově. V roce 1958 působil jako scénograf na první československo-jugoslávské koprodukci Hvězda jede na jih (r. O. Lipský). Při natáčení filmu Bitva na Neretvě Bulajić požadoval u známé scény vyhodit do vzduchu skutečný most. Natáčení dopadlo katastrofálně a záběr byl pro hustý kouř nepoužitelný. Byl to Vladimir Tadej, který navrhl oslovit české pracovníky Barrandova, aby vytvořili model mostu, který byl nakonec pro film použit. Od založení roku 1992 byl Vladimir Tadej členem občanského sdružení Chorvatsko-česká společnost (Hrvatsko-češko družstvo). (Petr Michálek)

​​

​

 Lordan Zafranović 

 

(*11. 2. 1944, Maslinica - ostrov Šolta)

​

 Mateho utrpení 

 

11. dubna 2025, 21:20 hodin

​

 Kousnutí anděla 

 

12. dubna 2025, 22:30 hodin

​

 

Maturoval na námořní škole. Na Vyšší peda-gogické akademii ve Splitu studoval literaturu a výtvarné umění.

Amatérskému filmu se věnoval od svých šestnácti let. Počínaje snímkem Nedelja (Neděle, 1961) jich natočil v legendárním filmovém sdružení Kino Klub Split (KKS) do roku 1967 více než tucet. Řada témat a filmových postupů uplatněných v těchto filmech se stala součástí Zafranovićova tvůrčího rukopisu. Z nejvýznamnějších, uve-dených i na zahraničních amatérských soutěžích, jmenujme alespoň snímky  Priča (Příběh, 1963), Dnevnik (Deník, 1964), Dah (Dech, 1964), Kišno, nevina subota (Deš-tivo, nevinná sobota, 1965). Roku 1966 obdržel titul Mistr mezinárodního ama-térského filmu. To již měl natočen první film v profesionálních podmínkách Živjela mladost (Ať žije mládí, 1965).

Jelikož KKS nedisponoval dostatkem materiálu a zařízení, rozhodl se Zafranović založit vlastní malý klub SAG Mediteran, u nějž paralelně realizoval své další projekty. Jedním z nich byla dokumentaristická koláž Portreti. U prolazu (Portréty. Cestou, 1966). Jelikož se kopie ztratila, rozhodl se jej Zafranović realizovat znova. Shodou šťastných okolností mu bylo umožněno natáčet na 35 mm filmový materiál. Film Ljudi. U prolazu (Lidé. Cestou, 1967) představuje atmosféru přímořského města v němž se neteční zdraví lidé lhostejně míjí se starým žebrákem. Téma lidské surovosti za bílého dne Zafranović rozvíjí i ve filmu Poslije podne. Puška (Odpoledne. Puška, 1967), kde vražda vyplyne ze hry muže a chlapce na jednom dvoře ve Splitu během všedního letního odpoledne.  Film byl uveden na festivalu v Obershausenu.

Od roku 1967 studoval Zafranović na pražské FAMU ve třídě Elmara Klose. V Praze natočil ateliérové cvičení Rondo, krátký film Lady paní uklízečka a třemi televizními kamerami nasnímanou středometrážní adaptaci Beckettovy Poslední pásky (vše 1968). Absolvoval v roce 1971. To již měl za sebou svůj celovečerní debut, který námětově čerpal z jeho prvního filmu. Nedelja 2 (Neděle 2, 1969) odehrávající se ve Splitu a zachycující řádění skupiny přátel vedoucí k únosu autobusu. Do hlavní role byl obsazen Goran Marković. Na festivalu v Obershausenu byl oceněn Zafranovićův krátký film Predgradje Ibisa (Předměstí Ibizy, 1972) podle povídky Marka Hłaska. Trojice krátkých filmů Valcer – moj prvi ples (Valčík – můj první ples, 1970), Ave  Maria – moje prvo pijanstvo (Ave Maria – moje první opilost, 1971) a Mora (Moře, 1972) byla uvedena do jugoslávské distribuce pod názvem Kronika jednog zlocina (Kronika jednoho zločinu, 1973) a také v hlavní soutěži mezinárodního festivalu v Chicagu. Pro televizi pak natočil televizní film Ubistvo v noćnom vozu (Vražda v nočním vlaku, 1972) o setkání mladíka se starcem, které ze zpočátku nevinného rozhovoru tragicky eskaluje.

Na počátku sedmdesátých let natočil Zafranović také řadu krátkých kulturních a cestopisných dokumentů.

Film, který byl průlomem v Zafranovićově kariéře, Mateho utrpení (Muke po Mati – ale lze přeložit také jako Utrpení podle Matouše, 1975), je příběhem přístavního dělníka a amatérského boxera, kterého i v reálném životě stíhá rána za ranou. Temný obraz lidské existence je proložen symbolickými motivy, což bude pro Zafranovićovy filmy ze současnosti typické. Film bude uveden na letošním maratónu.

 

Doslova osudovým projektem byl Zafranovićův film Okupace ve 26 obrazech (Okupacija u 26 slika, 1978). Příběh tří přátel, které rozdělí události okupovaného Dubrovníku během 2. světové války má sice melancholický podtext, ale výrazněji na kritiku i diváky zapůsobilo naturalisticky zobrazené násilí. Dílo, varující před ne-bezpečím šovinismu a nacionalismu, bylo uvedeno v hlavní soutěži na festivalu v Cannes, navrženo na nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film a získalo ocenění za režii, scénář a kameru na domácím festivalu v Pule. Na druhou stranu bylo odmítnuto částí kritiky a dodnes vzbuzuje v Chorvatsku kontroverze pro své nekompromisní zobrazení násilí ustašovců. Proto je některými dosud označováno za „protichorvatské“. V Chorvatsku se v osmdesátých a devadesátých letech prakticky nepromítalo, první televizní uvedení proběhlo v roce 2014 v pozdních nočních hodinách. Po své premiéře byla zpochybňována jeho věrohodnost, což přimělo Zafranoviće natočit dokument Svobodna interpretacija (Svobodná interpretace, 1979), v němž jeho pravdivost podtrhují žijící svědkové tehdejších událostí. Následující Pád Itálie (Pad Italije, 1981) se odehrává v roce 1943 a kriticky se vyrovnává s tématem partyzánského boje. Do hlavní role tragicky chybujícího partyzánského velitele byl obsazen populární polský herec Daniel Olbrychski. Tragický osud hlavního hrdiny se prolíná s řadou mikropříběhů obyvatel dalmatského ostrova sužovaných útoky Němců, četniků a ustašovců na samotném konci války. Film byl uveden v hlavní soutěži festivalu v Benátkách. Následovaly středometrážní dokumenty Zagreb živi s Titom (Záhřeb žije s Titem, 1981) kombinující archivní záběry se scénami pohřbu maršála Tita  a Krv i pepeo Jasenovca (Krev a popel Jasenovce, 1983) o nejkrutějším ustašovském koncentračním táboře. Oběma tématům se Zafranović věnoval ve svých pozdějších projektech. Následoval film Kousnutí anděla (Ujed andjela, 1984), komorní erotické drama s hororovými prvky o napjatém vztahu strážce majáku a jeho mladší manželky, která se setká se záhadným cizincem v momentě, kdy se po okolních ostrovech šíří zvěsti o sériovém vrahovi. Film byl kritikou přijat spíše s rozpaky. Návratem k historické tematice a završením „válečné trilogie“ byly Večerní zvony (Vecernja zvona, 1986), odehrávající se v letech 1926–1948. Historická freska na jednom osudu komunisty Tomislava K. ukazuje dramatické proměny země zmítané protichůdnými ideologiemi. Tentokrát vadila přímá kritika komunistického režimu, proto měl film i přes probíhající perestrojku problémy s distribucí ve východním bloku. Následoval další návrat k sou-časnosti dramatem milostného trojúhelníku tvořeného manželským párem ze SRN a dívkou z ostrova Hvar, kde se odehrává děj Prázdniny kurvy (Haloa, prazdnik kurvi, 1988). 

Už v osmdesátých letech se často dostával do sporu s tehdejším revizi-onistickým historikem v emigraci Franjo Tuđmanem. Po jeho nástupu k moci v roce 1990 se Zafranović rozhodl, kvůli obavám o svou bezpečnost a o cenný archivní materiál, z nějž připravoval nový projekt pro chorvatskou televizi, opustit Chorvatsko. V letech 1991 až 1994 žil střídavě ve Vídni a v Paříži. Nakonec zakotvil v Praze, kde svůj léta připravovaný projekt dokončil. Zalazak stoljeca – Testament L. Z. (Úpadek století – Testament L. Z., 1994) je více než tříhodinová dokumentární koláž, v níž se prolínají archívní záběry z propagandistických týdeníků se Zafranovićem natočeným procesem s ustašovským ministrem vnitra z roku 1986 a končí záběry z tehdy aktuálně pro-bíhajícího konfliktu. Další film, natočený již zcela v české produkci, bylo drama Má je pomsta (1995), dnes již poněkud zapomenutý psychologický thriller s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. Film neměl ve své době úspěch u diváků ani u kritiky, což zkomplikovalo Zafranovićovu už tak dost náročnou situaci s realizací projektů. Nejambicióznějším z nich byl bezesporu Ostrov Balkán podle románu Vidosava Stevanoviće, do kterého šel Zafranović s plánovaným rozpočtem 78 miliónů korun a s vírou, že bude uveden v hlavní soutěži v Cannes v roce 1997. Film měl vzniknout v koprodukci Francie, Polska, Německa, Slovinska a České republiky. Byl roztočen ve Francii, ale nikdy nebyl dokončen kvůli nedostatkům finančních prostředků. Zhruba v téže době byl představen projekt filmu Miss Sarajevo podle scénáře Jiřího Hubače. Ještě v roce 2004 se o jeho realizaci vážně usilovalo. V té době pracoval Zafranović převážně pro Českou televizi.

Pozoruhodné jsou tři dokumentární filmy, které Zafranović natočil v Číně. Oči Peginga (Oči Pekingu, 2003), Lica terakota (Terakotová hlava, 2003) a zejména Simfonija nebeskog grada (Symfonie Nebeského města, 2004), hodinový expe-rimentální dokument o minulosti a současnosti Šanghaje.

Od roku 2005 pak připravoval třináctidílný dokumentární cyklus Tito – poslední svědci testamentu (Tito – poslednji svjedoci testamenta, 2012), s unikátními svědectvími lidí, kteří měli k Titovi nejblíže.  Film realizoval pro chorvatskou televizi v roce 2011.

V době pandemie koronaviru byly i v českých médiích přítomny zvěsti o projektu Dubček – lidská tvář. Slovenský projekt, u nějž se uvažovalo s hereckou účastí Olega Menšikova a Gérarda Depardieu nakonec nebyl realizován.

Zatím poslední Zafranovićův projekt má několikaletou historii. Scénář k filmu Djeca Kozare (Děti Kozary) napsal spisovatel Arsen Diklić již v roce 1986. S nabídkou, že jej zfilmuje Zafranović, okamžitě souhlasil. Přípravy na natáčení přerušila válka a Zafranovićovo působení v zahraničí. Následovaly neúspěšné snahy sehnat finanční záštitu, nějakou dobu se rýsovala velká koprodukce, aby nakonec financování převzaly srbské produkční společnosti. Mezitím proběhla aféra s filmem Dara z Jasenovce (Dara iz Jasenovca, 2020), který označil Zafranović za plagiát Diklićovy práce. Režisér Predrag Antonijević podal na Zafranoviće žalobu. Pikantní je, že Antonijević byl členem komise srbského Filmového centra, která tehdy rozhodla Zafranovićův projekt nepodpořit. Krom Zafranoviće se o „podivuhodné podobnosti“ námětu, způsobu vyprávění a dokonce i některých dialogů zmínilo několik odborníků, co měli Diklićův scénář k dispozici. Na posouzení celé aféry si ale budeme muset ještě počkat, neboť přestože film byl již natočen – v letech 2022–2023 - na jeho uvedení se stále čeká. Projekt by měl mít rovněž podobu šestidílného televizního seriálu.

 

Zafranovićův bratr Andrija Zafranović (1949–2021) vystudoval v roce 1975 katedru střihové skladby na FAMU, kde také od roku 2009 až do své smrti střih vyučoval. Se svým bratrem spolupracoval na filmech Večerní zvony a Prázdniny kurvy. Spolupracoval také s řadou dalších významných režisérů různých zemí bývalé Jugoslávie, často s dalším režisérem „pražské školy“ Rajko Grlićem. (Petr Michálek)​​

​