Jiří Fiala: Na přelomu 60 a 70. let jste studoval na pražské FAMU. Zažil jste zde i dramatický rok 1968. Jaké máte vzpomínky na toto studium a na atmosféru té doby v Československu?

 

Rajko Grlić: Bylo to období velké naděje a ještě většího zklamání. Byl jsem přítomen u zrodu pravděpodobně poslední evropské politické utopie a, ve velmi krátké době, u jejího totálního zničení. Pro někoho, komu je kolem dvaceti a kdo se do takových událostí vžije s vervou jako já, jsou to traumata s dlouhými následky. Po té zkušenosti jsem už nikdy nevěřil žádné politice, a politikům už vůbec ne.

​

​

Jiří Fiala: Kritika vám a vašim spolužákům, kteří jste tehdy přijeli studovat do Prahy z Jugoslávie přilepila nálepku „pražská škola“. Vím, že jste se s Goranem Markovićem proti tomuto označení ohrazovali. Přesto mi připadá, že se Vás musím na toto označení zeptat, protože třeba u nás funguje tak trochu jako značka. Nejsem asi jediný v Česku, kdo je vnímá jako známku nadstandardní kvality, když ji čte v souvislosti s filmaři z bývalé Jugoslávie…

​

Rajko Grlić: Pokusili jsme se vymanit z té škatulky, do které nás zařadili filmoví kritici, ale evidentně se nám to nepodařilo. Studovali jsme spolu, ale potom každý z nás točil velmi odlišné filmy. Myslím, že v Jugoslávii jsme tu nálepku dostali spíš proto, že jsme do dneška všichni zůstali dobrými přáteli ještě z Prahy, a to se tehdy v kinematografii nestávalo tak často, nebylo to kvůli nějaké společné filmové estetice. Teď už se to, alespoň já a myslím, že i ostatní, nesnažíme popírat. Na to jsme příliš staří. V Bělehradě nás pod tímto názvem dokonce prezentují v Muzeu filmu.

 

​

Jiří Fiala: Pojďme si popovídat o některých vašich filmech zařazených do programu Vsetínského filmového maratonu. Diváci budou mít možnost, a bude to možnost poměrně unikátní, vidět film Josephine, ve kterém ztvárnil hlavní roli Miroslav Vladyka. Jaký byl osud tohoto filmu?

​

Rajko Grlić: To, myslím natáčení toho filmu, je smutný příběh. Podrobně jsem to popsal v knize „Neispričane priče“ (Filmový klub Vsetín chystá v roce 2023 české vydání této knihy). V polovině natáčení v Praze jsem skončil v nemocnici na Vinohradech na operaci, která mi zachránila život. Můj kamarád Srđan Karanović pokračoval v práci na filmu. Když jsme ho dokončili, německý producent zkrachoval. Film koupila australská distribuce, ohlásila premiéru, ke které nakonec nedošlo, protože vlastnické vztahy s německou firmou nikdy nedokázali u soudu v Německu zcela vyřešit. Komplikovaný příběh o filmu, který bohužel nebyl realizován tak, jak bylo plánováno, ani nebyl nikdy promítán až na několik festivalů, kam se jeho jediná kopie dostala ilegálně.

 

​

Jiří Fiala: Dalším anglicky mluveným filmem v programu je Léto bílých růží. Film je z roku 1989, což je u nás přelomový rok, po kterém se do českých kin dostala masově západní filmová produkce. Dostal se film tehdy do jugoslávských, resp. chorvatských kin? Řeknete nám o něm více informací?

​

Rajko Grlić: Každý film, zvláště pak o něco větší koprodukce, je vždy komplikovaný případ. Pokusil jsem se natočit ho jako domácí film v Jugoslávii, ale nepodařilo se mi sehnat peníze. Byl trochu dražší než standardní výroba v té době. Pak se ale o projekt začala zajímat jedna anglická produkční společnost a film byl nakonec natočen za australské peníze s anglicko-americkými herci. Měl velký úspěch, vyhrál mnoho cen, měl královskou premiéru v Londýně, v Paříži se dlouho hrál ve dvou kinech na Avenue des Champs-Elysees a tak dále, ale pořád si nemůžu odpustit to, že jsem ho nenatočil v našem jazyce s našimi herci. Rod Steiger je fantastický herec, ale myslím si, že Pavle Vujisić by byl v této roli lepší a přirozeněji by zapadl do tohoto prostředí.

​

​

Jiří Fiala: V této pohnuté době jste natáčel také snímek Čaruga, který měl premiéru v roce 1991. My jsme ho vybrali jako zahajovací film naší přehlídky, mimo jiné proto, že patří mezi ty Vaše filmy, které u nás doposud nebylo možné vidět. Byl to na tehdejší dobu poměrně nákladný filmový projekt. Četl jsem některé dobové recenze, ale více mne zajímá, jaký měl ohlas u publika. Mám dojem, že třeba pro představitele Čarugy Iva Gregureviće to byla jedna z rolí, se kterou byl později často spojován...

​

Rajko Grlić: Tento film jsme připravovali dlouho. Nejprve v záhřebské televizi, která měla být jedním z koproducentů, oznámili, že pod Čarugou, tím odpadlíkem ze Slavonie a banditou, vlastně myslíme Tita. To zastavilo projekt v roce 1986. Vypadalo to, že ho tou větou zabili navždy. Ale o dva roky později jsme na něm začali pracovat ve vlastní produkci a v koprodukci s Viba filmem z Lublaně. Když jsme film dokončili, tak několik dní před premiérou, začala  barikádami v Kninu válka v Chorvatsku. Scény z Čarugy na plátně kina a scény z Kninu na televizní obrazovce se staly téměř totožnými. Film byl prohlášen za „četnický “ (Pozn. překladatelky: Četnici byli příslušníci srbských národních paravojenských sborů), protože Čaruga byl Srb. Přesto začala distribuce a filmu se dařilo skvěle, ale brzy, jak se válka rozjela, zmizelo dvanáct kopií ve válečném víru. Zůstaly jen videokazety, které, alespoň mi říkají, patřily během celé války k nejsledovanějším. Několik let po válce byl film prohlášen za chronologicky první chorvatský film a jako takový zůstal v historii dodnes. To se stává filmům, které přežijí několik režimů.

A ano, film Čaruga poznamenal kariéru zesnulého Iva Gregureviće. Ostatně to sám často zmiňoval.

​

 

Jiří Fiala: Když pominu vaši práci pro televizi, máte na kontě jedenáct celovečerních hraných filmů. K většině jste si napsal sám i scénář. V rámci Vsetínského filmového maratonu z nich diváci uvidí celkem osm. Když se podíváte na své filmy s odstupem, můžete vybrat jeden či dva, které považujete za své nejlepší?

​

Rajko Grlić: Ne, nemůžu. Každý film je kus mého života, dobrý kus a není pro mě možné říct, který z nich byl lepší a který horší. Je na jiných, aby to posoudili.

​

 

Milan Kostelník: Musel jste u některého ze svých filmů ustoupit ve scénáři nebo filmové estetice z důvodů politických tlaků?

 

Rajko Grlić: Zní to neuvěřitelně, jako sebechvála, ale nemusel. Takové kompromisy jsem nedělal. Na druhou stranu jsem měl hodně zakázaných dokumentárních filmů a proto jsem, když se ode mě čekala spolupráce s novým režimem, odjel do Ameriky.

​

 

Jiří Fiala: Dramaturgie festivalu je postavena tak, že vaše filmy budou promíchány s novými chorvatskými filmy natočenými v posledních čtyřech letech. Sledujete současnou chorvatskou kinematografii? Jak ji vnímáte?  Natočili vaši chorvatští kolegové v poslední době něco, co by vás ohromilo?

​

Rajko Grlić: Nadchlo mě několik filmů, ale nejvíc ze všeho debut Juraje Lerotiće „Bezpečné místo“. Už je to dlouho, co film tak přímo komunikoval s mým nitrem, vyvolával ve mě zvědavost a nepříjemný pocit, hrál si s nadějí, vyvolával ve mně smutek, což se mi v kině stává málokdy, vyčerpal mě až na pokraj sil. Opravdu pozoruhodný film

​

​

Milan Kostelník: Filmový klub Vsetín chystá k českému vydání vaši knihu Neispričane priče. Recenzenti o této knize píší, že v ní vyprávíte jedinečný příběh svého filmového života. Proč jste zvolil formu lexikonu filmových pojmů?

​

Rajko Grlić: Formu filmového lexikonu jsem zvolil proto, abych alespoň trochu unikl patosu a samolibosti, které zdobí nejednu autobiografii. A samozřejmě, abych si během psaní mohl hrát s filmem a jeho fragmentárností, asociacemi a emocemi.

 

​

Jiří Fiala: Máte v současnosti rozpracované nějaké filmové projekty? Dočkáme se dalšího celovečerního filmu Rajka Grliće?

​

Rajko Grlić: Bohužel neumím přestat točit, nebo přesněji řečeno, bojím se toho nechat. Opět připravuji film. Poslední z posledních. Jeho název je zcela jasny; "Všechno jednou končí". Natáčet by se mělo začít letos na podzim.

​

Překlad: Branka Čačković

​